!!! NEUTEČEŠ !!!(neoficiální verze )

1

,,Vstáváme" oznámil hlas mého věznitele. Otevřel sem oči a podíval se na svá pouta na rukou.

,,Ale no tak zlato. Máš tu snídani." neodpověděl sem. Už dlouho sem neodpověděl.

Kousek ode mne ležel tác s jídlem.

Zvedl se a vzal do rukou tác. Šel ke mě.

,,Zlato, když se nenasnídáš tak moc dlouho nevydržíš... A když nevydržíš čeká tě trest."

Trest.. ,,Takže. Trest." oznámil hlas osoby jenž nenávidím.

,,Asi nemáš hlad. Škoda. Dneska sem připravil romantickou snídani."

,,Tak půjdeme zlato" odemkl má pouta a zatahal mě za obojek. ,,Dneska tě to bude bolet."

Vytáhl mě na nohy. Šli sme. Tedy já se spíše jen vlekl zatím co on šel docela energegicky dopředu.

Už dávno sem se vzdal naděje na útěk. Nezbylo mi nic jiného než se smířit se svým osudem.

Šli sme chodbou ve které byly vystavené především moje fotky.

Fotky na kterých sme byli oba. Ještě před tím než mi to udělal. Než mě zradil.

Vešli sme do ložnice tedy pro mě to je spíše místo utrpení.

Jeho ruka mi nadzvihla hlavu tak abych se mu díval do očí.

V jeho očích bylo vidět vzrušení, zloba, vztek, ale ani jediná známka soucitu.

Zato v těch mích šla vidět jen bezmoc.

Vtáhl mě dovniř. Povalil mě na postel a začal mě dravě líbat. Nezapojoval sem se.

,,Budeš navždy jen můj... Nenechám tě odejít... Budu pro tebe jen já... Nikdo jiný.
. Nikoho jiného než mě už neuvidíš... Nikdy... A když nebudeš zlobit. Čeká tě odměna."

Říkal to vždy v tento okamžik. Vždy to říká na začátku. A vždy to říká na konci.

Má pravdu už nikdy nikoho jiného neuvidím. Nikoho z týmu. Nikoho z mých přátel. Nikoho. Ani Gou. Jen jeho. Nikdy mě nenechá odejít.

,,Zlobil si. Takže tě čeká trest." Zvedl se a uchopil tenký kožený bič.

Proč? Proč tohle dělá? ,,Znáš pravidla. Ne?" Kývl sem a dřepl si zády k němu.

,,Hodnej. Pokud dodržíš i zbytek pravidel budou to jen 3 rány."

Bič mě udeřil do zad. Vykřikl sem bolestí a do očí se mi nahrnuly slzy.

„Plus 1"

Přistála mi další rána. Vykřikl sem bolestí. ,,Jedna, děkuji pane."

Další rána. ,,Dvě, děkuji pane."Další ,,Tři, děkuji pane." ,,Čtyři, děkuji pane."

Zůstal sem stále ve stejné pozici a čekal až mi dovolí povolit.

Z očí se mi valily slzy a ze zad mi tekla krev. ,,Škoda budu muset do práce. Ale až se vrátím doděláme to."

Odešel z místnosti. Zatím se nesmím hnout. Nesmím.

Vrátil se a držel lékárničku. Nic neřekl a šel ke mě. Otevřel lékárničku a vytáhl dezinfekci. Bolelo to.

Sykl sem bolestí pokaždé když se dotkl mích zad. ,,Měl by ses poučit. Jinak ty tresty budou ještě bolestivější."

Zvedl se. Vytáhl mě na nohy. ,,Vrátím se" řekl a zase mě políbil.

Vrátí se. Vždy se vrátil. A vždy se vrátí. Nemohl sem se bránit. Byl sem slabí a kdybych se vzepřel čekal by mě trest.