Přišla sem do práce a šla si vzít své pracovní oblečení.
Poté sem šla zkontrolovat nijaké pacienty.
Nijakým sem jen donesla jídlo nebo léky a s nikterými si povídala.
Ostatní zaměstnanci nemocnice ví že mě nikdo nedávno bodl.
Neví kdo a ani proč.
Neříkám jim to.
Každopádně mě odmítají nechávat pracovat po dobu mé normální směny.
No chápe to nikdo? :(
Mě to přijde jako nesmysl.
Proč bych nemohla normálně pracovat?
Však mi nic není.
No to je teď asi jedno.
Šla sem do pokoje kde před tím ležel Rin.
Nikdo tu nebyl.
Tenhle pokoj je většinu času prázdný.
Nijak mi to nevadí spíše sem za to ráda.
Dělala sem ještě nijakou práci než mě mí kolegové 'láskyplně' odvlekly do šatny se slovy ať se převleču a jdu domů.
Zrádci jedni...
Když sem se pokoušela otevřít dveře zjistila sem že mě zamkly.
,,Hej otevři ty dveře!" křičela sem na jednu svou kolegyni jenž pravděpodobně hlídala dveře.
,,Ne." řekla se smíchem.
Nikdy mě vážně štve..
S povzdechnutím sem se převlékla a šla ke dveřím.
,,Už půjdu domů tak otevři." řekla sem smířena se svým osudem.
Ok to možná trochu přeháním ale co.
Uslyšela sem jak se odemkly a následně otevřely dveře.
Za nimi stála má vytlemená kolegyně zatímco já si jen povzdechla a po rozloučení se vydala domů.
Po nijaké době cesty sem tam dorazila.
Odemkla sem, vešla dovnitř a zamkla.
,,Sem do-" ani sem nedořekla větu.
Z Haruova pokoje se ozývaly divné zvuky.
Ani sem se nezula a okamžitě tam běžela.
To co sem viděla mi vyrazilo dech...
ČTEŠ
!!! NEUTEČEŠ !!!(neoficiální verze )
FanfictionToto je původní a brzy i neoficiální verze tohoto příběhu, oficiální verze je zatím pouze koncept. Myslel sem si že je to kámoš. Myslel sem si že mu můžu věřit. Myslel sem si že není jako oni. Myslel sem si že tu bude vždy pro mě. ... To sem si ale...
