Tajemství z přítomnosti✔

Pitomost

,,Slyšel jsi už o ní?"
,,O kom?"
,,O Popelce."

Když se objevila Daisy a zmínila se o střelbě, viděl jsem, jak Dianě klesají ramena, jako by na nich měla břemeno toho, co se ten den stalo. Neviděl jsem jí do očí, ale věděl jsem, že bych v nich stejně nic neviděl.

Co se v ten den stalo jsem věděl jen já a Diana. Kapitán sice něco tušil, ale nedával to najevo a možná tomu sám nevěřil. I já mám potíže uvěřit tomu, co jsem viděl, i když se to stalo před víc než týdnem.

Diana se postavila a bezzeslov odešla. Chtěl jsem jít za ní, ale něčí ruka mě zastavila.

,,Jak se jí vede?" zeptal se starostlivě Malcolm.

,,Fakt nevím, kámo. Fakt nevím." odpověděl jsem tiše.

,,Jak jí mužem pomoc?" chtěl vědět Erik a já upřímně taky. Když jsem to řekl nahlas, tázavě se na mě podívali.

,,Ale myslím si, že sama neví, jak si pomoc," začal jsem uvažovat nahlas. ,,Možná jen sedí v temném koutě a čeká, až jí někdo podá baterku a pomůže vstát." díval jsem se na ní.

Stála u rozpisu zápasů. Byla tam i Morgan ze třídy. Hrála za třídu a chvíli se bavily. Morgan pak zasalutovala jako správný voják a odešla. Viděl jsem jak se Dianě zvedly koutky, ale úsměv to nebyl.

,,Musíme počkat až si to srovná a sama si řekne o pomoc. Člověku, co nechce pomoc, se nedá pomoc." řekl jsem tiše, aby mě slyšeli jen kluci. Váhavě přikývli a začali jsme se bavit o volejbale, protože se Diana vracela.

,,Tak jak to vypadá?" vyzvídal Adrien.

,,Je to dobrý, jsme první," řekla vesele Diana ,,Ale béčko nám dýchá za krk. Máme jen dva body náskok a čeká nás ještě pět zápasů. Dnes dva a zítra tři."

,,Já nám věřím." řekl optimisticky Sam.

,,Já taky, ale v béčku je Elizabeth a ta volejbal hraje závodně." řekla trochu frustrovaně.

,,Neboj, my je dáme," povzbudil jí Driven. ,,A hele, teď hrajeme my. Nejdem blíž?"

Bez odpovědi jsme popadli deku s věcmi a šli blíž k hřišti. Když jsme se usadili ve stínu stromu, procházely se kolem dvě druhačky a o něčem se bavily. Když zahlédly Dianu, ztišily se. Zaslechl jsem jak jedna říká té druhé 'To je ona, jak jsem ti říkala...' zbytek jsem neslyšel. Bylo mi jasné, že to slyšela i Diana. S klukama jsme se na ni starostlivě podívali. Nehnula ani brvou. Soustředěně hyptnotizovala utkání. Nevím, jestli koukala na něj nebo skrz něj, ale věděl jsem, kde byla.

V tom sklepě.

Celé dopoledne jsme strávili sledování turnaje a rozptylování Diany. Vždy se zdálo, že to zabralo, ale pak někdo prošel kolem a bylo to v háji. Po takto opakující se hodině jsme začali vraždit pohledem každého, kdo se přiblížil víc jak na pět metrů. Driven jednou dokonce zavrčel na prváka, který se i přes varovné pohledy přiblížil na 4 metry.

Diana si ničeho nevšimala nebo to jen nedávala znát. Každopádně nic nenamýtala.

,,Nezajdeme někam?" zeptal se Sam.

,,Co třeba basket?" navrhl Adrien. ,,Dlouho jsme nehráli a Diana by si mohla vyzkoušet, co vše si pamatuje." kývnul směrem k ní.

,,Třeba někdy jindy." řekla omluvně. ,,Musím si něco zařídit. Zatím ahoj." a už byla na odchodu.