Tajemství z přítomnosti✔

,,Nic nechápu"

,,Jak to že dnes nepřišla?!"
,,Nikdo neví."
,,Popelka vynechala svůj ples?"
,,Třeba našla svého prince."

Nevěřil jsem tomu, co jsem viděl a slyšel. Dianu zatkli. Táta byl celý bez sebe. Měla zabít vraha mamky. Proč by to dělala? Udělala to vůbec? Jak na ni přišli? Vždyť je opatrná! Vůbec jsem to nechápal. Jitka byla bílá jako stěna. Táta hned mluvil s policii a já se rozhodl udělat podobnou věc. Zmizel jsem u sebe v pokoji a volal jsem Erikovi.

,,Ty vole, kámo," ozvalo se unaveně z mobilu, ,,máš páru kolik je hodin?"

,,Dianu zatkli!" vykřikl jsem bez rozmýšlení.

,,Cože?!"

,,Prej měla zabít Nitta." vysvětlil jsem potichu.

,,Co to je za blbost?" zeptal se nechápavě, ,,Jak by o něm vůbec mohla vědět? Tys jí o něm řekl?"

,,Ne, nic o něm neví, neřekl jsem ji ani jeho jméno. Taky nechápu, jak by o něm mohla vědět." zalhal jsem. Nemohl jsem říct, že její otec ho zná a řekl jeho jméno. To prostě nešlo.

,,Zavolám tatovi a zjistim o co de."

,,Díky, máš to u mě." odhodil jsem mobil na postel a chytl se za hlavu. Nevěděl jsem, co mám dělat. Nevěděl jsem nic. Táta je právník! Může ji zastupovat!

Vyběhl jsem z pokoje jako uragán s běžel jsem za tatou.

,,Tati!"

,,Co se děje?" ozvalo se z pracovny. Seděl za svým stolem a Jitka stala vedle něho. Skláněli se nad nějakými papíry.

,,Mohl bys Dianu zastupovat." řekl jsem na rovinu.

Ani se na mě nepodíval ,,O co se asi snažím?"

,,Nechápu to." Jitka si založila ruce na hrudi a bezradně se podívala z okna pracovny. ,,Proč by ho zabíjela? Vždyť ho ani neznala ne?"

Zavrtěl jsem hlavou, ,,Ani nevěděla, jak se jmenuje. Teda včera jsem ji to řekl, ale nezabila by ho." odmítavě jsem si založil ruce na hrudi, ,,Ta by ho mučila, nezabíjela."

,,Nechce se mi tomu věřit, ale je to pravda." promluvil otec. Sbalil si věci do tašky a lítostivě se na mě podíval. ,,Jedu na stanicni. Hádam, že chceš jet taky."

Nesmlouvavě jsem přikývl. Otec si povzdechl, ale kývl.

Jeli jsme všichni tři. Celou cestu bylo dusivé ticho. Nikdo ani neměl o čem mluvit. Všichni jsme přemýšleli nad tím, co se stalo. Erik nevolal, nepsal, nic. Měl jsem strach a to pořadnej. Ale to nebylo nic o proti tomu, který jsem měl, když jsem se dozvěděl důkazy, které maj. Ukázali nám je díky tomu, jakou má minulost a taky díky známosti, bez té by to určitě nešlo. A taky diky známosti jsme mohli sledovat výslech.

Její tvrdý výraz by zvyklal hodně lidí. Než detektiv odešla, slyšel jsem, jak mluví s dalším detektivem. ,,Nechce se mi věřit, že by ho zabila."

,,Mě taky ne. Nechce se mi věřit, že by zabila jednou tolik staršího chlapa a ani nad tím nemrkla." odpověděl ten druhý.

,,A taky se mi nechce posílat do vězení devatenáctiletou holku, která si prožila to co ona."

Když Diana odmítala odpovídat, vložil se do toho otec. Ani jemu nic neřekla. Policajt, který stál u dveří výslechové místnosti odešel. Věděl jsem že dělám rapidní blbost, ale musel jsem. Vešel jsem dovnitř. Diana se na mě ani nepodívala, kdežto otec mě provrtával pohledem.

,,Co tu děláš? Nemáš tu být."

,,Já vím, ale chci si s Dianou promluvit. O samotě." naléhal jsem na něj. Věděl, jsem, že se mu to moc nechce povolit, ale udělal to.

,,Proč nic neříkáš?" zeptal jsem se hned, jak otec odešel.

,,Nikdo mi nebude věřit, ať řeknu cokoliv." řekla bez jakékoliv emoce, ,,Mají mě na kameře, ať řeknu pravdu nebo ne, je to zajímat nebude. Pro ně to je jasný případ. A doznávat se k něčemu, co jsem neudělala, nebudu." byla hrdá jako vždy. Ale teď si hrdostí podřezávala větev.

,,Tak aspoň mě řekni pravdu." bylo mi jedno, že žadoním.

Přemýšlela. Dlouze, ale nakonec promluvila. ,,Čekala jsem do dvou, abych si byla jistá, že spíte. Pak jsem šla ven. Šla jsem ho hledat. Ne abych ho zabila, ale abych mu dala najevo, že se nemá plést, kam nemá. Chtěla jsem taky zjistit, jak ho ehm... on, může znát." věděl jsem že odkazuje na jejího otce, ,,To ovšem nechtěl říct. Tak jsem ho zbila. Byl podnapilej, tak to zase nic těžkého nebylo. Ale za to dost krvácel. Špinavý oblečení jsem dala prát." smutně si povzdechla, ,,Jen čekám, až s tím někdo přijde."

Chtěl jsem ji obejmout a pak zmizet, ale zarazila mě. ,,Ať se stane cokoliv, nikdy neříkej, koho jsme včera potkali. Ať by to znamenalo cokoliv, třeba i to, že bych šla do vězení. Přísahej!"

Nemohl jsem. Chtěl jsem ji to vymluvit, ale to se otevřeli dveře. v nich detektiv.

,,Pane Fernandesi, tady nemáte, co dělat."

,,Já vim, už jdu." pohladil jsem Dianu po rameni a nechal jsem ji tam s detektivem.