Tajemství z přítomnosti✔

Metoda ticha

,,Jenže já jsem slabá! Nemám sílu na to jen pomyslet natož se nebát!"
,,Tak to Vám nepomohu. Musíte se nad to povznést. Už je to pryč. Pavel je pryč."
,,Neříkejte jeho jméno!"
,,To je o čem mluvím. Musíte se na to povznést, jinak se z toho nedostanete."

Detektiv Kindelová si opět sedla naproti mě. Ani si neotevřela své černé desky. Jen spojila ruce před sebou na stole a dívala se na mě. Chvíli se nic nedělo. Udržovaly jsme oční kontakt a ticho začalo být tížové až nesnesitelné. Měla jsem velké nutkání se ošívat nebo aspoň prolomit to ticho. Věděla jsem o co jí jde, ale to mi nijak nepomáhalo držet tělo v klidu.

Před očima jsem viděla popelavě šedé zdi. Stejnou metodu ticha používal i On. Hodiny stál opřený o zeď vedle okna a zíral na mě. Někdy to bylo před uspokojením jeho divokých choutků, někdy až po tom. Někdy jsem vydržela být zticha hodiny, jindy několik minut, ale vždy to končilo stejně. Vždy jsem narazila na svou hranici a vybouchla. Křičela jsem na něj, ať si mě veme, ať mě zmlátí, hlavně ať už nemlčí a něco dělá. A tohle nebylo jiné.

,,Víte, že stejnou metodu ticha používal i on?" detektiv se na mě zmateně podívala. Asi nečekala, že řeknu zrovna tohle. ,,Nedělejte, že nevím o kom mluvím." vytkla jsem ji, ale pořád byla zticha. ,,Celé hodiny na mě zíral. Někdy před, někdy po. Vsadím se, že mě sledoval i jak spím. Půl roku jsem to musela snášet a Vy si myslíte, že to nevydržím tady?" věděla jsem, že jsem udělala, co ona chtěla. Bylo jí jedno, o čem mluvím, hlavní bylo, že mluvím. Ale mě tohle stačilo. Řekla jsem si pár vět a už jsem byla opět klidná.

,,Máš pravdu," nevěděla jsem o čem to mluví, ale rozhodně mě překvapila. ,,prošla sis peklem. Vydržela jsi to, tak proč by tě měl zlomit jakýsi detektiv, který neví jaké to je, který tě nezná." upřeně se na mě zadívala a já přísahala, že musela vidět mou dnešní snídani. ,,Chtělo to sílu, odvahu i chytrost, aby jsi to přežila. Určitě si myslíš, jak jsi chytrá a silná. Dokázala jsi přežít Pavla. I tvé druhé jméno. Diana Blackwoodová. To má zvuk, je to zahaleno oparem tajemna." na chvíli se zamyslela a pak pokračovala. ,,Vidím dospělou ženu. Černé vlasy, vypracované tělo. Vytrpěla si hodně a přes to je hodná a milá. Ale víš koho nevidím? Tebe." zasyčela na mě. Jestli si mysli, že tohle se mnou hne, tak není dobrý detektiv. ,,Myslíš si, že sis něco vytrpěla? Že jsi chudáček k politování? Na světě jsou statisíce otroků a otrokyň. Musejí poslouchat celý život a pokud ne, tak jsou tvrdě potrestáni. A nestěžují si. Jsou rádi, že žijí a ty? Ty tady budeš fňukat, jak jsi měla těžký půl rok. Ani jsi ho nedokázala oddělat. Byl tak nebezpečný, že ho dokázal zabít kluk který v životě nevidět zbraň." stupňovala svůj hlas. A ve mě stupňovat vztek. Zatnula jsem pěsti a pevně stiskla čelist. ,,Jsi jen nicka, která nic nedokázala než jen fňukat. Jsi jen ubožácká nula!"

,,Já nejsem nula!" zavřískla jsem, ,,Netušíte jaké to je. Každý den se ptát, jestli je poslední. Každý den být znásilňována, bita, třást se zimou, hladem a žízní. Být řezána a bičována!" na důkaz jsem strhla kůži na oku a vytáhla jsem si triko, aby viděla i jizvu na břiše. Je mi jedno kdo to uvidí. Ať to vidí celý svět! ,,A vy si myslíte, že ho zabil David? Hovno! Já ho zabila. Já! A jsem za to ráda. Za všechny dívky, co kdy unesl, za všechny, co zmlátil, znásilnil, označkoval. Tohle!" ukázala jsem na obě jizny, ,,Tohle jsou jeho značky! Vždy, když se koupu, vždy, když se podívám do zrcadla, vidím umělou kůži, kde schovávám jeho cejch. Tak mi tu neřikejte, že jsem ubožácká nula. Až zažijete, to co jsem zažila já, tak pak mě suďte." těžce jsem oddechovala. Detektiv na mě nevěřícně koukala. Chtěla, abych bouchla, ale asi nečekala tohle.

Ticho přehlušilo ťukání na dveře. ,,Promiňte, detektive, kapitán Vás volá." detektiv si spakovala a odešla. Já zlostí převrhla stůl a začala jsem pochodovat po místnosti. Nevím, jak dlouho jsem tady zůstala, ale můj klid se zase vrátil a dokonce jsem zpátky postavila stůl a sedla si na židli. Musela jsem se rychle sebrat a zamkout vzpomínky. Takhle řeknu pravdu a to se nesmí stát!

Ve dveřích se znovu oběvila detektiv a v rukou sáček na důkazy. ,,Budu hádat." promluvila jsem. Moje rozhodnutí být dál zticha prostě zmizelo a já v tu chvíli s tím nemohla nic udělat, ,,Moje zakrvácené prádlo, které jsem si prala." kývla jsem na ten sáček a ušklíbla se.

,,Máme toho dost, aby jsme vznesli obvinění a záleží na Vás, na jak dlouho budete sedět." pronesla klidně a podívala se znovu na mě pohledem, kterým mi viděla až do žaludku.

,,Nebudu se přiznávat k něčemu, co jsem neudělala."

,,A co se tedy stalo?" 

,,Jen jsem ho zmátila." sakra. Ne, ne, ne, ne, ne! Tohle jsem říct neměla!

Detektiv se na mě překvapeně podívala. ,,Proč jste ho zmátila? Jak jste se o něm dozvěděla?"

Ne, mlč! ,,David mi o něm jednou vyprávěl." dopbře, to nebylo, co jsem chtěla udělat, ale zas taková katasrofa to není, ale teď se už musím  soustředit. Znovu se to stát nesmí! ,,To snad není zločin, ne?" jo, to je ono!

,,To sice ne, ale jeho vražda ano."

,,A už jste zkusili se podívat i dál na záběry, než na danou dobu, kde jsem v záběru já? Přece známe karmu a karma je svině, takže je dost možný, že to bylo prostě náhodné přepadení. O co, že neměl peněženku a ty hodinky, co byly šmup, taky ne?" detektiv zamhouřil oč. Vzala sáček a odešla.

Tak tohle bychom měli.

~

Ahoj! Zase jsem neměla nápady a tak trochu náladu tady psát. Hups. Omlouvám se. Často nad tímto příběhem přemýšlím a popravdě jsem přemýšlela, jestli tento příběh nemám ukončit, ale když jsem nad tím přemýšlela, tak jsem si řekla, že vám to neudělám, takže to dokončím. Když jsem to začala psát tak to dokončím, protože taky nechci zahodit práci a čas, kterým jsem nad tímto příběhem ztrávila. Tak doufám, že se mnou máte trpělivost a líbí se vám to.