Tajemství z přítomnosti✔

Rozhodnutí

,,Takže jste se rozhodla vydržet a bojovat za život, který byste mohla mít, je to tak?"
,,Ano, uvědomila jsem si, že když jsem vydržela takovou dobu tu být a vydržet a že jsem ustála jeho druhý únos, tak tu budu ještě chvíli strašit."
,,Jsem rád, že tu budete strašit."
,,Já také."

,,Tebe bych tu nečekal." prohlásil zaskočeně můj otec.

,,Já sebe taky ne, tak buď v klidu." prohodila jsem nevrle.

,,Jak mohu pomoc?" poodstoupil od dveří. Zval mě dovnitř. Nechtělo se mi, ale řešit to mezi dveřmi se mi taky nechtělo. Šla jsem tedy dál. Byt byl... celkem uklizený. Když si vzpomenu na dobu, kdy jsme bydleli spolu, byl to hrozný bordelář. Ale tady to vypadalo jako u mě v pokoji. Ne úplně naklizíno, ale bordel vypadá taky jinak. Otočila jsem se k otci a zjistila, že zmizel v malé kuchyňce. Byt to nebyl velký. "Dáš si kafe?"

,,Mohla bych." kývla jsem a nechala ho, ať děla kávu. Aspoň se porozhlédnu trochu víc a utřídím si myšlenky. Všimla jsem si malého rámečku u okna. Byl to jediný rámeček na fotky, který jsem viděla. Když jsem přišla blíž a vzala tu fotku do ruky, zjistila jsem, že tam jsem já s ním. Bylo šest a byli jsme na hřišti na houpačkách v naší ulici. Byla jsem tam pečená vařená. Pořád jsem si tam s někým hrála a bylo jedno jestli to jsou rodiče, kamarádi, nebo děti, které jsem neviděla.

,,Pamatuju si na ten den," ozval se za mnou otec. Sledoval tu fotku s úsměvem, který si už nepamatuju. ,,Furt sis tam hrála. Bylo těžké tě odtamtud dostat. Tehdy jsi byla zklamaná, že se na tebe kamarádi vybodli, tak jsi šla domů a furt jsi otravovala, že chceš, abychom tam šli s tebou. Oba jsme byli utahani z práce, ale ty jsi byla jak meluzína, tak jsem tě tam vzal. Pak přišla i Jitka a vyfotila nás. Když se na to podívám, připomene mi, co jsem ztratil."

,,Mohl sis za to sám." přijala jsem hrnek kávy, kterou mi podával.

,,Já vím."

,,Proč?" nebylo to úplně s čím jsem chtěla začít, ale tak když už to začal sám, ,,Proč jsi to dělal? Zrovna když jsem byla pryč."

,,Právě proto, že jsi byla pryč," otočil se a sednul si na gauč. Já si sedla do křesla, ,,Byla jsi pryč a nikdo nevěděl kde. Policie si a ni zprvu nebyla jistá, zda jsi prostě s ním neutekla. Když našli tu místnost v tom, v tom Metru, tak uznali, že tě unesl. Nevěděli jsme co s tebou je, jestli žiješ, nebo tě prodal, nebo tě jenom zneužíval," u jenom udělal uvozovky. Chápal, že je těžké to poslouchat. Aspoň to chápal. ,,Po pár měsících jsem přestal doufat. Jen jsem si přál, aby našli tvoje tělo a my mohli mít aspoň nějakou jistotu. Nejistota zabíjí. Tu nejistotu jsem si vybíjel na Jitce. Začal jsem pít."

,,Ty jsi pil vždy." opravila jsem ho.

,,Ano, ale ne takhle moc. Stal se ze mě alkoholik. Půlku toho, co jsem napáchal na Jitce si nepamatuju."

,,Tak ti jsi to nepamatuješ? Do teď má malé jizvy jak spadla na rozbitou vázu, kterou jsi shodil před tím, než jsi ji uhodil. Ty jsi několik měsíců mlátil moji mamku, tvoji ženu, a ty si to nepamatuješ?" zavřískla jsem. Pamatuju si, ten šok, když jsem zjistila co se stalo. Proč mamka chce rozvod.

,,To ten chlast-" snažil se bránit. Já ho utnula.

,,Na chlast to neházej. Ani na to, že jsem se ztratila. Mamka taky přišla o dítě a nechlastala. Můžeš si za to sám. Chápu, že jste přestali věřit. Taky bych přestala, ale nikdy nepochopim, jak se z táty, kterého jsem milovala a ke kterému jsem vzhlížela mohl stát opilec, který bije svou ženu. A to ani nezmiňuju, jak jsi potkal mě s Davidem a jak jsi za mnou přišel na policii. To mělo být co? Pozvánka na rodinnou večeři?"

,,To jsem přehnal, to uznávám."

,,Jo tak ti to uznáváš!" vykřikla jsem uznale.

,,Proč jsi vůbec přišla?" zeptal se z jiného okraje.

,,Přišla jsem zjistit, z jaké zrůdy pocházím a jak moc by sis mohl podat ruku s ním. Protože za svůj krátký život mám až podezřelou náhodu na zrůdy. Tak jsem chtěla zjistit, zda má cenu čekat na tu třetí."

,,Ty se chceš zabít?" vykřikl nevěřícně a vstal.

,,To je právo, které nikdo nikomu nemůže vzít. A abych tě uklidnila, už jsem se o to dvakrát pokusila." oznámila jsem klidně.

,,A to mě má uklidnit jak?"

,,Že se mi to třeba povede."

Unaveně si sedl. Asi si uvědomil, že nemá cenu mi to rozmlouvat. Tohle rozhodnutí mohu změnit jen já. ,,Kdy? Kdy ses o to pokusila?"

,,Jednou, když mě měl On. Snažila jsem se ho vyprovokovat. Bylo to potom, co se mi podařilo zdrhnout, ale stejně mě chytil. Byla jsem slabá a neznala jsem ten les. Když jsem se vrátila do Místnosti a probudila se, snažila jsem se ho vyprovokovat. Vždy nosil nůž u sebe. Vzala jsem ho. Pokusila jsem se zranit. Nevěděla jsem, kterou možnost chci víc, smrt nebo druhý pokus o útěk. Ale rozhodně jsem nechtěla tvrdnout v té Místnosti a být výužívána. Ten nůž mi vzal a říznul mě. Do břicha," vyhrnula jsem si tílko, ,,a do oka," ukázala jsem na oko, ,,jak se mu povedlo neporanit mi to oko netuším."

,,A druhý pokus?" poslouchal mě, jako kdyby byl dítě a poslouchal pohádku.

,,Ten byl týden po návratu. Vyšla jsem na střechu a celý den jsem tam seděla a sledovala nebe. Ten půl rok jsem ho viděla jsem jednou. Bylo zvláštní, že mi chyběli banality jako nebe, slunce, městský ruch. Tam byly jen popelavé stěny, žárovka a ticho. Než jsem skočila přišla Kateřina s mamkou. Přemluvily mě, abych vytrvala."

,,Lituješ toho? Že jsi vytrvala." ptal se tiše.

,,Nevím. Od doby, co jsem na svobodě, mi připadá, že jen přežívám. Proto chodím k psychologovi, abych našla nějaký důvod tu být a život si užít. Trochu se to zlepšilo, co jsem tady, ale ani zdaleka se to nedá srovnávat s životem předtím."

,,Je mi líto, že jsem nemohl být u tebe a pomoci. Vím, posral jsem to. Jestli ti to pomůže, přiznám se a půjdu do vězení, ale chci, abys věděla, že tebe jsem nepřestal mít rád." věřila jsem mu. Nevím proč, ale věřila.

,,Nechoď se udávat. Už tím nic nevyřešíš a budeš jen otevírat starý rány. Ale nemysli si, že se s tebou budu chtít vídat. Jestli tu zůstaneš, fajn, ale mámu nech na pokoji. Jestli se s tebou budu chtít vídat, to ukáže čas. Ale v dohledné době to nečekej." oznámila jsem upřímně.

,,Chápu a beru to. Kdybys chtěla, víš kde bydlím a tady máš moje číslo," na papírek načmáral svoje číslo, ,,Volej kdykoliv."

,,Dobře." odložila jsem hrnek a šla ke dveřím.

,,A jak sis to rozmyslela?" vyzvídal opatrně.

Zarazila jsem se. Otočila jsem se a usmála. Myslím, že pochopil, že to vzdávat nebudu. Když se mohl změnit on, i když jsem tomu nevěřila, mohla jsem se s tím vypořádat i já. Navíc jsem se cítila líp. Byla jsem lehčí.

Šla jsem domů a usmívala jsem se. Vydrželo mi to až domů. Kde mi ovšem úsměv spadl.

~

Zdravím všechny přítomné!

Dneska to je nenápadně delší, ale myslím si, že to nevadí.

Je pravda, že původně jsem počítala, že tento příběh bude delší, ale když jsem nad tím přemýšlela, tak už nemám o čem psát (všechny katastrofický scénaře jsem použila xD) takže počítejte s tím, že tento příběh bude brzy končit.

Už jsem vydala další příběh, tak můžete zkusit ten, pokud ho už nečtete ;)

Mějte se,

SimonaR