Tajemství z přítomnosti✔

Dvě poloviny jednoho celku

,,Viděli jste ji teď někdy?"
,,Koho?"
,,Popelku,"
,,Ne, ale slyšeli jste o tom novém seriálu? Kde Popelka není ta hodná, ale ta zlá?"
,,Ne, ale něco na tom bude,"
,,Co si to tam zase mumláš?"
,,Nic..."

Cesta domů byla klidná a tichá. Jitka vypadala vyrovnaně, ale tušil jsem, že se v ní odehrává bouře, která byla u Diany jasně znatelná. Byla opřená o okno, koukla ven a ruce měla zatnuté. Z očí jí srčely blesky, al viděl jsem tam i známky únavy. Dnes musela čelit vzpomínkám, když jí vyslýchali a pak, když se objevil její otec. Vyděsilo mě, když Diana řekla, že nemá problém ho zažalovat, že ho už jednou zažalovala... Netuším, co si o tom mám myslet. Začínal jsem si myslet, že vše bude v klidu, že Walker - Pavel - je pryč ze scény, že bude klid a Diana bude mít prostor se uzdravit. Ale teď...

Dorazili jsme domů a já s tátou čekal, co se bude dít. Diana očekávaně vyskočila z auto dřív, něž zastavilo. Jitka s tím však nesouhlasila. ,,Diano, nikam nespěchej. Chci s tebou mluvit."

,,Teď ne." odpověděla razantně. Trochu mě to překvapilo. Očekával jsem, že pokorně sklopí hlavu a přemůže tu bouři pod kůži. Jak je vidno, ta bouře je větší, než se zdá.

,,Řekla jsem, že s tebou chci mluvit." zopakovala přísně její mamka.

,,A já, že teď ne."

,,Diano!"

,,Teď prostě ne!" otočila se na svou mamku a ve tváři ji hrál unavený a naštvaný výraz. Nikdy jsem si nemyslel, že jsou tyto dvě emoce možné spojit do jednoho výrazu. Diana to očividně svedla. ,,Mami zkus to pochopit. Dnes jsem byla nucena udělat mnoho věcí, které jsem nikdy nechtěla. Jestli nechceš, abych řekla něco dalšího, co nás bude obě mrzet, tak mě teď sakra nech chvíli samotnou." prudce se otočila a odběhla domů.

Jitka svěsila ramena a bezradně se podívala na mého otce. ,,Co si s ní mám počít? Copak nechápe, že se o ní bojím?"

,,Ona to ví, jen teď potřebuje mít klid a urovnat si to." odpověděl klidně táta, ,,Pro obě to dnes bylo náročné, tak si zasloužíte odpočinek. Až bude připravená, tak se objeví. Neboj se, znovu o ní příjdeš." pevně ji objal a já si připadal jako páté kolo u vozu.

,,Doufám, že máš pravdu. Ale já vidím, jak se sama ničí. Nikomu nechce nic říct, a když jsem jí řekla, aby našla odbornou pomoc... Mám strach, že se stáhne do sebe jako minule a nikdo jí už nevytáhne mezi nás." svěřila se Jitka a já sdílel její obavy. Proto jsem je tam nechal samotné a šel za Dianou. Vím, že mi nejspíš ukousne hlavu, ale nesmí být sama. Nesmí se zase odříznout od okolního světa.

Nejdřív jsem šel do jejího pokoje. Tam nebyla. Pak byla možnost, že bude u klavíru, ale ten byl sám. Zbývala poslední možnost a to posilovna. Pomalu jsem otevíral dveře a opatrně jsem nakoukl dovnitř.

,,Vypadni." ozvalo se z druhé strany pokoje. Nehodlal jsem ji poslechnout. Vešel jsem dovnitř a pořádně si ji prohlédl. Stála zády ke mě, ruce měla opřené o zeď a hlavu předkloněnou. Teď byly dvě možnosti, co se mohlo jít dál. Buď vybouchne a bude řádit jak saň, nebo se svalí na zem a začne brečet. Pevně jsem se modlil, aby to byla ta první možnost. Až to tu rozbije, rozmlátí na padrť, ať mi klidně pár uvalí, hlavně, aby nespadla do té propasti, která se jí určitě otevírala v její duši.

,,Řekla jsem vypadni." zvedla hlavu a dívala se na zeď pár centimetrů před sebou. Třeba ji vyprovokuji. Nic jsem neříkal a jen vyčkával. Diana odmítavě zakroutila hlavou, jakoby sváděla sama se sebou boj. Když vydala polodivoký výkřik, věděl jsem, jaká půlka vyhrála. ,,Řekla jsem, kurva, abys vypadnul!" do ruky popadla cosi plastového a mrštila to po mě. Kdybych zareagoval o vteřinu později, sejmla by mě do ramene. ,,Vypadni, sakra! Vypadni, vypadni, vypadni!" po každém vypadni, po mě házela věci a já se úspěšně vyhýbal. Vždy udělala krok dopředu a i přes to, bylo snazší se jejím střelám vyhýbat.

Znovu vykřikla, ,,Proč mě nikdo nemůže poslechnout, proč mě se to musí vždycky posrat!"

,,Já ti chci jen pomoc!" bránil jsem se. Diana se na mě podívala. Už jsem viděl ten výraz. Bylo to tehdy, kdy si pro ni přišel On. Doufal jsem, že ho nikdy už neuvidím, ale jak Diana řekla. Ona to nikdy nebude mít jednoduchý a bude jen na ni, jestli to ustojí nebo ne. Avšak pokud je člověk zlomený a prázdný má to jednu výhodu: tam kde nic není, nemůže se nic rozbít, ani pokazit. Ale byla tu otázka.

Za jakou cenu si člověk vytvořil tuto netečnost?

,,Tak odejdi, prosím odejdi a nech mě být." prosila, žadonila, abych odešel. Musela být zoufalá. Nechtěl jsem odejít, chtěl jsem tu být pro ni, být pro ni oporou, ale jak se zdálo, momentálně jsem byl přítěž. Než jsem se rozhoupal, Diana se otočila ke mě zády a viděl jsem, jak si rukou přikývá ústa.

Brečela.

Pokud jsem předtím uvažovat, že odejdu, tak teď to nepřipadalo v úvahu. Přišel jsem k ní a pevně jí objal. I když mé objetí bylo pevné a její ruce byly uvězněny mezi námi, podařilo se ji je vyprostit a pevně chytit mé triko. Už se nedržela zpět. Jen brečela na rameno a já se sám sebe ptal, jak moc musí být na dně, že mi tu brečí i po tom, co mi řekla, že pláč považuje za tu největší slabost.

~

Juhů! Jsem tady! Asi po měsíci, po dvou? Hups, pardon. Avšak dnes mám velice plodný den. Nová kapitola tady, Za chvíli bude i nová kapitola v Peříčku a také jsem napsala první kapitolu teprve připravované knihy. Celkem dobrý, ne?

Dnes jsme se o moc neposunuli ale další kapitolu mám promyšlenou, tak by mohla být relativně brzo :D

(Snad) na brzkou shledanou.

SimonaR