Tajemství z přítomnosti✔

Ničící oheň

,,Věřil by jste tomu? Tohle mi řekne."
,,A nemyslíte, že má pravdu?"
,,Já vím, že má, ale nevím jak přestat."
,,Pomohu Vám, ale musíte mě nechat."

,,Simono!"

Slyšela jsem, jak se převrátila barová židle a s rámusem spadla na zem. Voda s konvice tekla dál do hrnku. Za chvíli se naplnil a přetekl. Horká voda se rozlévala po lince, obklopila mou levou ruku, která ležela kousek od hrnku. Cítila jsem jak mě ruka pálí, viděla jsem, jak červená, ale i přesto jsem nic neudělala. Nebyla jsem schopná udělat nic. Pomalu jsem začínala zapomínat, jak se dýchá.

Plně jsem si uvědomovala, že jestli ještě jednou uslyším to tisíckrát proklaté jméno...

,,Simono!"

Odhodila jsem konvici na zem a s sebou strhla i hrnek, který se hned rozbil. Rozzuřeně jsem vykřikla a zběsile dýchala. Podívala jsem se na Kateřinu a ta vypadala odhodlaně.

,,Děláš si ze mě snad prdel?!" vykřikla jsem nevěřícně.

,,Přestaň si sakra na něco hrát!" rozhodila rozzuřeně ruce. ,,Přestaň stavět zdi a pálit mosty!"

,,Co-cože?" chyběl mi slov.

,,Slyšela jsi," svěsila ruce podél těla. ,,Simona, Diana, přestaň s tím. Divím se, že po tom, co se znovu objevil, sis znovu nezměnila jméno. Jen zbaběle utíkáš." obešla jsem ostrůvek, prošla jsem kolem mlčícího Davida a postavila se před Kateřinu. Jednu jsem ji vlepila až se otočila.

,,Tak tohle sis posrala, Kateřino." zasyčela jsem jak had a odešla. Cítila jsem její pohled, jak se mi vpíjí do zad. Od doby, co jsme spolu kamarádky, jsem jí takhle neřekla.

Vzala jsem si na sebe koženou bundu a vypadla jsem z domu.

Zrovna začalo svítat.

~

,

,Zešílela jsi?" vyjekl jsem ohromeně. ,,Copak nevíš, co pro ní to jméno znamená?!"

,,Vážně? I ty jsi jí to zbaštil?" řekla nevěřícně, ale pak si unaveně promnula čelo. ,,Nemůžu ti to vyčítat, taky jsem jí to žrala, ale už toho mám dost." pomalu zvedla židli, kterou schodila a posadila se na ní. ,,Ze začátku jsem to chápala, potřebovala se s tím vyrovnat. Zvykla jsem si. Ale teď.. jsou to tři roky a málem se uzdravila. Psala mi zprávy, kde se mi svěřovala, že už možná Dianu nechá spát, ale po tom, co se tu zjevil znova, už nenapsala nic." sedl jsem si vedle ní a poslouchal. nic jiného mi nezbývalo. Chtěl jsem to pochopit.

,,Mám jí ráda. Je moje nejlepší kamarádka, ale mám taky o ní strach. Jak jí to sakra mám říct? Že takhle si nepomůže, že potřebuje profesionální pomoc?"

,,Už mluvíš jako kluci," vyklouzlo mi ,,Taky chtějí, aby šla k profíkovi. Jenže ona tam nepůjde. Nepůjde k cizímu chlapovi, aby se mu svěřila se vším. Vždyť ani ona sama si není schopná vše přiznat." nadechl jsem se a snažil se uklidnit.

,,Když zemřela mamka, kladl jsem si to za vinu. S nikým jsem se nebavil a uzavřel jsem do sebe, jako tehdy Diana. Kluci se mnou měli trpělivost jako ty s Dý, ale pak... " znovu jsem se nadechl

,,Vím jak se cítí, co se jí honí hlavou. Když jsi tohle řekla, tak má pocit, že jsi jí zradila. Ke všemu dnes v noci. Právě jsi teď přilila benzín do ohně. A ten oheň už nezastavíš, pokud teď okamžitě nezvedneš prdel, nepůjdeš jí hledat a neurovnáš to." řekl jsem důrazně. Viděl jsem jak jí to v hlavě šrotuje. ,,Vy dvě jste kamarádky už hodně dlouho. Proč to přátelství kazit, když jí nejsi schopná říct, jak moc se o ní bojíš?" chytl jsem jí za ruce a podíval se jí do uslzených očí. ,,Nenech ten oheň ničit."

Kateřina sklopila uslzené oči. Po chvilce přemýšlení si utřela slzy a znovu se na mě podívala.

,,Tak jdeme hasit, než nám to zničí přátelství."