Tajemství z přítomnosti✔

Přiznání

,,Jak dlouho se takhle cítíte?"
,,Přes tři roky."
,,Proč jste nevyhledala pomoc dřív?"
,,Protože jsem chtěla být silná, ale už vím, že jsem taková nikdy nebyla."

,,Tak to si musíme někdy znova zopakovat!"

,,Tak to si piš!" vykřikla jsem souhlasně.

,,Kam teď?"

,,Hmm," zamyslela jsem se. Byla jsem celkem unavená. ,,Co kdybychom už šli domů? Celý den jsme ve městě a navíc tu budeš 14dní. Máme dost času si užít." spiklenecky jsem si na ni usmála a rozesmály se.

,,Tak jo, už se vrátíme a schodíme ze sebe tuhle maškarádu." řekla stále se smíchem.

,,Ale no ták," zakňučela jsem, na oko naštvaně a zklamaně. ,,Vždyť nám to sluší."

,,To máš taky jediný štěstí." a začaly jsme se smát nanovo.

~

,,Bože, tohle je tak zatraceně příjemný pocit." vydechla jsem spokojeně. Obě jsme sebou plácly na moji postel. Po celodenním šmajdáním to byla zasloužená odměna.

,,To teda," souhlasně zavrněla Kat. ,,Dneska to bylo boží, ale tohle je božejší." zasmála jsem se nad tím slovem. ,,Hele, chci se tě na něco celý den zeptat, ale nechtěla jsem kazit náladu."

,,Ne, nevím jak mi je." odpověděla jsem na její nevyřknutou otázku.

,,Jaký to je? Jaký to je pocit, že se vrátil?"

,,Je to jako," zhluboka jsem se nadechla. ,,Jako obživlá noční můra. Horší něž to. Snažím se to vytěsnit. Nemyslet na to. Ale vždy se to večer vrací. Noční můry, které jsou živé, až moc živé. Nikdy se mi nic takového nezdálo. Je to šílené," tiše jsem se uchechtla. ,,Čekala bych... myslela jsem si, že když je po něm, tak to je prostě pryč. Ale není."

,,Kdo ho zabil? David mi na to odpověděl tak nějak ... neurčitě."

,,Asi nevěděl co říct," Kateřina se na mě zmateně podívala. ,,Všude říká, že to on, David, ho zastřelil. Abych nemusela trpět ty posměšky."

,,Ale asi to moc nezabralo, co?"

,,Lidi jsou všude stejní," na chvíli jsem utichla. V pokoji vládlo napjaté ticho. Před očima se mi zobraz výjev, co poslední dobou stále vídávám. ,,Pořád to vidím," roztřesenou rukou jsem si prohrábla vlasy. ,,Jak stojí přede mnou, jeho sebevědomý úšklebek i to jak padá na chladný beton, kde jsem před chvílí seděla v řetězech."

Zaslechla jsem tiché fňuknutí. Polekaně jsem se podívala na Kat. Měla dlaněmi přikryté oči.

,,Promiň, já-já už nemůžu." řekla unaveně.

,,Co-co se děje?" zeptala jsem se zmateně. Hodně dlouho jsem ji neviděla brečet. Byla silnější něž já. Daleko silnější než já.

,,Já- já ti lhala." to už brečela o sto šest.

,,V čem jsi mi lhala?"

,,Já..."

,,V klidu, ju?" donutila jsem jí, aby si sedla. Chytla jsem ji za ruce a přiměla, aby se na mě podívala. ,,V klidu se nadechni," uposlechla ,,A výdech," opět uposlechla. Trochu se už uklidnila. ,,Tak a teď mi řekni, o čem jsi mi lhala." v jejích očích jsem viděla zákmit strachu. ,,Můžeš mi říct cokoliv, cokoliv."

,,Dobře, jen mi prosím slib, že se nebudeš zlobit."

,,Přísahám."

,,Jde o to, že... Pamatuješ, jak se Pavel poprvé objevil ve třídě?" při jeho jméně jsem ztuhla. Snažila jsem se tvářit klidně a pomalu přikývla. ,,Já ho potkala dřív. V ten večer v Metru, jak jsme vyhráli nad, ani už nevim jak se jmenovali."

Tiše jsem se uchechtla ,,Jo to bylo super vítězství."

,,Jo, to jo," už zase byla vážná. ,,Když jsi odešla, tak jsem tam ještě zůstala. Asi deset minut po tvém odchodu přišel. Na první pohled se mi líbil. Naše pohledy se setkaly. Tančili jsme spolu. Připadala jsem si jako ve filmu. Když jsem odcházela, tak mě políbil. On mě. Byla jsem omámená a šťastná. Chtěla jsem vědět, kdo to je a pozvat ho někam. Ani jsem nemusela čekat dlouho. To ráno ve škole jsem ho zahlédla. Proto jsem se tak červenala, když jsem si vzpomněla na večer. Koudy ten večer byl ještě v Metru a viděl nás, proto si ze mě dělal srandu.

Jenže když jsem viděla, že mě nebere na vědomí a zajímá se o tebe, donutila jsem Koudyho, aby o tom večeru mlčel. Překvapilo mě, že fakt držel jazyk za zuby. Říkala jsem si, že bych ho mohla získat, protože o tebe nejevil výraznější zájem, ale ten jeho výraz v tváři, kdykoliv se na tebe podíval..." zhluboka se nadechla. Já se snažila zůstat v klidu a vstřebat, co právě řekla. A připravit se, protože jsem měla neblahé tušení, že to je jen začátek.

,,Vždy když se na tebe podíval, oči mu tak podivně zářily, vždy se smál tvým pokusů o vtip, podporoval tě ať jsi řekla, co jsi řekla. Chtěla jsem být na tvém místě. Záviděla jsem ti, že má někdo takový zájem o tebe a o mě by si ani neopřel kolo.

Ale, říkala jsem si, že když spolu nechodíte, mám šanci." tiše se uchechtla. ,,Vždy když jsem usínala v posteli, představovala jsem si, že spolu chodíme. Vzpomínala jsem na večer, když mě políbil. Byl to krásný sen, ale ráno nastala temná realita. Ale vždy jsem doufala. Jenže pak, jsi přišla s tím, že jste spolu." unaveně zavrtěla hlavou. ,,Pamatuju si to, jako by to bylo včera. 'Kat, tomu neuvěříš. Jsme spolu, já a Pavel. Jsme spolu!' " řekla to až příliš unaveně.

,,Byla jsi tak šťastná ani jsis nevšimla, že se neraduju upřímně. Normálně jsi to vždy poznala. Nerada to přiznávám, ale já tak šíleně žárlila. V slabých chvílích jsem si pověsila tvou fotku a střílela na ni šipky. Nenáviděla jsem tě. Jenže, pak jsem usnula a ráno se probudila a vztek byl ten tam.

Během chvíle přišly tvoje narozeniny a stalo se to. když jsem se dozvěděla, co je vlastně zač a co se ti nejspíš stalo... Měla jsem takový pocit za dosti učinění. Byla jsem tak ráda, že se ti to stalo, za to že jsi ho měla, že jsi měla Jeho.

Hledala jsem tě, to ano. Pořád jsem tě měla ráda, pořád jsi byla moje jediná kamarádka, ale zároveň jsem tě nenáviděla. Nevím jak to popsat, je to jako milovat a nenávidět jeden film.

Jenže když jsem tě viděla, když jsem tě po tom půl roce našla... Nenáviděla jsem se, za to, že jsem tě nenáviděla. Když jsem viděla v jakým jsi stavu, tak nehorázně jsem se styděla. Měsíce jsem se nemohla na sebe podívat do zrcadla. Když jsem tě pak našla na té střeše, uvědomila jsem si, že jsi pryč, že Simona je pryč.

Pak jsi mi řekla, co jsi ten půl rok snášela, co sis vytrpěla. Pořád si to vyčítám." dokončila své vyprávění. Mě to zatím nedocházelo.

,,Vždyť jsi chodila s Bredem." špitla jsem nechápavě.

,,Jo to jo, ale i tak jsem mohla snít."

,,Takže, ty jsi mě nenáviděla?" byla jsem pořádně zmatená. Vůbec mi to nedocházelo. Nemohla jsem si představit, že by mě Kat nenáviděla.

,,Strašně moc mě to mrzí. Prosím, moc tě prosím, odpusť mi to." opět začala brečet. ,,Fakt mě to moc mrzí. Udělám cokoliv, co po mě budeš chtít. cokoliv." pustila jsem její ruce, jako by byla mor, ale teď jsem se jí nemohla dotýkat. Vyděšeně se na mě podívala. Z očí se jí řinuly slzy jako kroupy. Přikryla si obličej dlaněmi a položila si hlavu na madraci.

Mě to pomalu začalo docházet. Všechno se mi to spojilo. Všechny ty její pohledy ať už před tím nebo po tom. Vstala jsem a beze slova odešla z pokoje. Co nejtišeji jsem zavřela dveře a z pokoje se ozvalo zoufalý a hlasitý pláč.