Tajemství z přítomnosti✔

Propast

Podívala jsem se do zrcadla a zděsila jsem se. Nemohla jsem uvěřit, že to jsem já. Nevěřila jsem, že se ze mně stala taková zrůda. Sklopila jsem zrak.

Seděla jsem na barové židli u kuchyňského ostrůvku v jejich mega obří kuchyni. Přede mnou láhev skocké, která už byla otevřená. Doufala jsem, že mi pomůže, ale jen to umocnilo, abych přemýšlela, kde se stala chyba. Kde jsem já udělala chybu.

Asi jsem měla být zticha, nic jsme neměla říkat. Kdybych nic neříkala, tak jsem nahoře s Dý, ale místo toho dřepim tady, nahoře se Diana zhroutila a já nevím, co mám dělat.

,,Jsi v pořádku?" lehce jsem sebou trhla, protože jsem tu nikoho nečekala.

,,Nejsi u Diany?" zeptala jsem se ho tiše.

,,Chvíli po tom, co jsi odešla, nás vyhnala. Teď se zamkla v pokoji a nikoho nechce pustit dovnitř." sdělil mi zachmuřeně. ,,Když jsme na ni křičeli, ať neblbne, ať otevře, tak nejdřív bouchala do dveří, asi ať vypadnem. Když to nezabralo, tak nám pode dveřmi poslala papír s nápisem Leave me alone."

,,Nic neřekla?"

David zavrtěl hlavou. ,,Nic. Nic od doby co se tam zamkla." sedl si vedle mě na barovou židli a opřel si hlavu o ruce. ,,Nevím co mám dělat. Nevím co tam ona dělá. Co když si ublíží? Co když spadne do toho, do čeho spadla na té střeše?"

,,Já-já nevím." řekla jsem upřímně. Už se mi zase chtělo brečet. ,,Kdybych držela hubu, tak by se to nestalo." a už to bylo tady. Zase jsem se rozbrečela.

,,Co se stalo?" nechápal David. ,,Co jsi řekla, že to spustilo tohle?" zeptal se mě až vyčítavě. Ani se mu nedivim. Taky si to vyčítám.

,,Přiznala jsem se," dělá mi problém o tom mluvit. ,,Stidím se za to. Stidím se, že se to stalo."

,,Co se stalo?" naléhal na mě.

Tak jsem mu s povzdechnutím vše pověděla.

~

,,To myslíš vážně?!" vyjekl s náznakem zuřivosti.

,,Pochop mě," začala jsem se snažit mu to vysvětlit. ,,Tehdy jsem nevěděla, kdo to je. Nikdo to nevěděl! Byla jsem do něj zamilovaná a zamilovaní lidé dělají šílenosti."

,,To teda." odpověděl tvrdě.

,,Neříkej, že ty by ses necítil stejně," vyjela jsem na něj. ,,Představ si, že do třídy přijde nová holka. Ty se do ní zamiluješ, ale zamiluje se do ní i tvůj nejlepší kamarád a ona bude jevit zájem o něj. Netvrď mi, že nebudeš žárlit. A pak, až by spolu chodili? Byli by šťastní, ale ty ne, protože tvoje nynější holka chce jen jedno. Dovedu si představit, jak by jsi ho nenáviděl..."

,,Ale nikdy, bych necítil pocit za dosti učinění jako ty!" vykřikl. ,,Ne když by se stalo tohle. Proboha, byla to tvoje nejlepší kamarádka!" při slově byla se mi zastavilo srdce.

To už nejsme nejlepší kamarádky? Považuje mě po tomhle Diana vůbec za kamarádku?

David si nejspíš uvědomil, co právě řekl a jeho rysy trochu zjihly.

,,Promiň, nemyslel jsem to tak." snažil se omluvit.

,,Ale myslel," řekla jsem tiše. ,,A máš pravdu. Jenže..." špatně se mi dýchalo. ,,Nedovedeš si ani představit, jak moc mě to mrzí, jak moc chci, aby se to nestalo. Ale ani si nedovedeš představit, jak jsem se cítlila tenkrát, před třemi lety. Sama se tomu divim, jako by to byly city jiného člověka nebo jako by to bylo celý jen zlý sen..."

,,Těch jsem si už užila dost, děkuji pěkně." ozvalo se ode dveří.

Stála tam Diana.

Prudce jsem se postavila. Vůbec bych ji tu nečekala. Kolik toho vůbec slyšela?

Přešla ke kuchyňské lince, zády ke mně, a dělala si kafe. Zaťala jsem ruce v pěsť, aby se mi netřasly.

,,Jak se cítíš?" zeptal se opatrně David.

Jen pokrčila rameny. Natočila si vodu do konvice a zapnula ji.

,,Kde jsou kluci?"

,,Jsou nahoře," špitla potichu. Stále stále zády ke mně. ,,Nebylo těžké kolem nich proklouznout."

,,Chceš..."

,,Ne." přerušila ho ostře Diana. Pořád zády ke mně.

,,Chtěl jsem se zeptal, jestli nechceš pomoc." upřenil trochu dotčeně David.

,,Ne." zopakovala svou odpověď, ale už ne tak tvrdě. Ani se nehnula. Vůbec nejevila o mě zájem. Konvice začala bublat.

,,Dý, já..." začala jsem se sklopenou hlavou. Chtěla jsem něco říct. Cokoliv. Cokoliv, abych překonala tu obří propast mezi náma. Ale nic mě nenapadalo. Jenže mě nic nenapadalo.

Pomalu jsem zvedala hlavu. Diana pořád stála zády ke mně, jako bych byla míň než vzduch. Vůbec mě nebrala na vědomí. Ať řeknu cokoliv, ať udělám cokoliv, nepodívá se na mě.

David se střídavě díval na mě a na Dianu. Byl z toho celý smutný. Voda v konvici se už vařila a kuchyní se ozvalo svaknutí.

I přes zaťaté pěsti, se mi začaly třást ruce. Nechtěla jsem, aby to takhle mezi náma bylo. Odmítala jsem si to byď jen představit, že bych odsud odletěla a už se s Dianou vůbec nesetkala.

,,Sakra tak podívej se na mě!" vykřikla jsem. Došli mi nervy. Udělám cokoliv, aby to mezi náma bylo zase jako před tím.

S Dianou to ani nehnulo. V klidu si zalévala kávu.

Udělám cokoliv, klidně i nemožné. Klidně i nemyslitelné, klidně i zakázané.

,,Simono!"