Dítě Cybertronu (1/3)

26. Až přijde čas

Správně vidíme jedině srdcem;

to nejdůležitější je očím neviditelné.

---Pohled Smokescreena---

Vzbudil mě Ratchet. Já mu řekl, že se Night probudila, ale to co s mezi námi stalo. Jsem si nechal, prozatím pro sebe. Chtěl, jsem s ní ještě chvíli být, jenže ten mrzout mě vyhnal abych šel s ostatními prozkoumat možný signál energonu. Argumentoval, tím že tam budu užitečnější. A měl pravdu, rozešel jsem se k východu a na posledy, jsem se na Nightbird podíval. Ještě spala.

---Pohled Nightbird---

Probralo mě prudké světlo, které mi svítilo přímo do optik. Chtěla, jsem se rukou za tím světlem ohnat ale chytil mě. ,,Pomalu. To jsem jen já." Poznala, jsem Ratchetův hlas. Světlo zmizelo a já se pokusila zase posadit. ,,Ne, ne žádné vstávání." Odstrčil, mě Ratchet. ,,Kde je Smokescreen?" Zeptala, jsem se. ,,Šel s ostatními prohled možný signál energonu." Odpověděl mi. A podíval se na počítače. 

Rozhlídla, jsem se po místnosti. Skoro nic v ní nebylo. Jen já na lůžku s Ratchetem u počítačů a pár beden. Opět mě začala přepadat únava. Otočila, jsem se k přístrojům a znovu usnula. 

---Sen---

,,Kde, to zase jsem?" Křiknu nahlas do prázdnoty. ,,No, tak Kendro. Ne, tak rychle." Otočím se za hlasem. Byl, tam můj otec a já jako menší. A v lidské podobě. Byly, jsme asi v parku, nebo tomu něco podobného. ,,Kendro, zpomal ještě se ti něco stane." Sledovala, jsem co bude dál. Zdá se že za něčím utíkám. Ale bohužel, až moc rychle.

Běžím, přímo z parku rovnou na silnici. ,,Kendro! Zastav se!" Nestihne, to. Zavřu oči a čekám na zvuk z brzd od auta. S očekáváním pootevřu oko a oddechnu jsi. ,,Musíš dávat, větší pozor. Nemůžeš, jen tak vběhnout na silnici.." Poznala, jsem osobu, která mě chytla. ,,Mami!" ,,Musíš, dávat pozor kolem sebe a neběhat za brouky." 

Na to si vůbec nepamatuju. ,,Já, neběžela za broukem ale Insekticonem." Usmála, jsem se. A oni také. ,,No, jistě. Za čím jiným by jsi taky běžela." Máma, mě položila na zem a usmívala, tak jak jsem jí dlouho od smrti otce neviděla.

Byla, to taková krásná rodinná idylka. Moje mladší já se proměnilo do mé "robotí" podoby a běžela za motýlem. ,,Jak, dlouho myslíš že jí to vydrží?" Slyšela, jsem jak si spolu o něčem povídaly. ,,O čem mluvíš?" Zeptal se táta, mámy. I mě to docela zajímá. ,,Same, teď se možná chová jako dítě. A nevnímá, co se s ní děje. Brzy jí to budeme, muset říct." Podívala se na tátu smutným pohledem. 

,,Já vím, ale na to času dost. A navíc, jsem už blízko s projektem Skyfall. Brzy, už ty její přeměny problém nebudou." Tak, to jsem nepochopila. Sice, vím že projekt Skyfall je semnou silně spoutaný ale na co to přesně znamená. ,,Kendro, poběž sem. Půjdeme domů." Zavolal na mé mladší já otec. Měli se na odchodu, když v tom něco velkého vybuchlo, v centru parku.

Všechno, bylo v plamenech. Všechny stromy hořely, byl všude kouř. Byl slyšet křik a pláč kolemjdoucích. Zvuky alarmů z aut se spustily, následkem zvukové vlny. Slyším, dospělý křik. Přes kouř, nevidím kdo křičí pouze můžu hádat. A jsem si jistá, že je to máma. Když, se kouř usadil viděla, jsem toho víc. V dáli, moje mladší já leží v kaluži modré tekutiny spojené s tmavě rudou. 

Začala, mě strašně bolet ruka. Chytla, jsem se za ní a podívala. Krvácela mi. ,,Kendro, prober se! Slyšíš mě prober se!" Slyším, mámu jak na mé mladší já křičí. Chtěla, jsem se rozběhnout pryč ale nešlo to. Byla, jsem přikovaná k zemi. Začal, všude ze mě vytékat energon. Byla, jsem vyděšená k smrti. Když, v tom další zvuková vlna, z které vyšel oslepující býlí záblesk světla.

---Konec snu---

Zařvala, tak hlasitě jak moje hlasivky dovolily. Chtěla, jsem utéct ale někdo mě držel. ,,Night! Night, uklidni se! To jsem já Smokescreen!" Rozdýchavala, jsem co se právě stalo. A přitom, jsem se dívala kolem sebe. ,,Nic, se neděje. Jsem, tady." Já ho objala a co nejsilněji si ho k sobě přitiskla a začala potichu brečet. ,,Hej, není důvod plakat." Řekl mi utěšujícím tónem a přitom mě hladil po zádech. 

Po chvíli, jsem ho pustila a podívala se do těch jeho uklidňujících optik. On mi pohled oplatil. Pak se mi podíval na rameno, které mi ve snu  krvácelo. ,,Ty krvácíš. Ratchete, pojď sem." Tohle mi zrovna na klidu nepřidalo. Ratchet přišel skoro okamžitě. Přišel, ke mě a podíval se mi na rameno. ,,Nic, hrozného to není. Chce, to jen pár obvazů a trochu svařit." 

To mě na chvíli uklidnilo. Stejně, jsem pořád vyděšená k smrti. Bylo to tak skutečné. Byl to jenom sen nebo snad vzpomínka? A co se mi podvědomí snažilo říct. Mého strachu si Smoke všiml. ,,Byl, to jen sen. Už není důvod se dál bát." Snažil se mě uklidnit, moc to nepomohlo. ,,Chceš, jsi o tom promluvit?" Zeptal se mě opatrně. ,,Ne, díky. Byl to jen sen." Nadhodila, jsem klidný úsměv. Snažila, jsem se svůj strach zakrýt. 

,,Opravdu?" Zeptal se starostlivě. Já přikývla na znamení, že teď vážně nechci o tom mluvit. ,,Tak, hotovo." Řekl Ratchet, který dokončil opravu mého zranění. ,,Odpočívej, a nepřetěžuj se." A odešel. Byly jsme opět sami. Jen já a Smokescreen. Zadívala, jsem se na něj a všimla jsi nového laku. ,,Pěkný lak." On se na sebe podívá a usměje se. ,,Chtěl, jsem následovat Optima a Bumblebeeho." ,,Optima? Jak to myslíš?" Zeptala, jsem se ho. 

Vyprávěl mi, co se všechno stalo. Od Cybetronu až po teď. Z jeho vyprávění, jsem začala zívat. Ne, proto že by byl nudný ale proto že, být dlouho vzhůru mě také vyčerpává. ,,Jdi spát. Já tu budu." Ohnul se ke mě a dal mi malou pusu. Věnovala, jsem mu úsměv. Do úsporného režimu, jsem vůbec po svém snu nechtěla. Ale po pár vteřinách, jsem stejně usla.