Dítě Cybertronu (1/3)

5. Co jsem?

---Pohled Optima---

Ratchet, mě zavolal do ošetřovny. V hlase zněl překvapeně a zároveň nejistě. Vejdu do ošetřovny, uvidím na Kedru, která se na mě usměje a já jí její úsměv oplatím, klidným výrazem a otočím se na Ratcheta stojící u Kendřiných snímků. ,,Co se děje, Ratchete?" Zeptám se očekávaně. ,, Podívej, Optime. Tyhle snímky jsou z minulého týdne..." ukázal na levou stranu tabule.,, A tyhle jsou z dneška." Ukázal prsten na opačnou stranu tabule. ,,Všechno, zahojené." ,, Až moc, když přišla měla několik zlomenin a teď se zdá že nemá ani škrábanec." Řekl Ratchet. ,,Aby se tak rychle, někdo uzdravil a nebyl bez znamení zranění u člověka, prostě nejde." Podívaly jsme se na sebe. ,, A navíc ani její krevní testy, nejsou takové jaké by měly být, ani June si není jistá, co to znamená." Podíval jsem se na Kendru a snažil se aby nepoznala v mé tváři údiv. ,,Výsledky se více podobají energonu, než lidské krvi." Řekne Ratchet s nechapavým pohledem. ,,To přeci není možné, jak člověk by mohl mít v těle energon?" Oplatím Ratchetovy. ,,To nevím, musím udělat další testy. Jen jsem chtěl aby jsi o tom věděl." Otočili jsme se na Kendru. Z jejího pohledu, bylo poznat že ví že se něco děje. ,,Vezmu si trochu krve, na další testy." Pověděl jí Ratchet. Kendra to odmítala. Chtěla vědět, co se děje. Po chvíli povolila, asi jí došlo že to nemá smysl. Zkumavka se začala plnit, čekal jsem že uvidím lidskou krev. Bohužel jsem viděl energon. Kendra se na mě podívala se strachem v očích.

----Pohled Kendry----

,,Co-co se děje, Ratchte?" Podívám se na něj a potom na Optima se strachem v očích a obličeji. ,,Já-já nevím, ale přijdu na to." Chtěl mě uklidnit, moc se mu to nepovedlo. Začíná mě bolet hlava, až moc. Točí se mi hlava, začína mi být hodně špatně. ,,Ratchete, není mi moc dob-" Citím, jak se mě někdo pokusil chytit. Slyším, někoho křičet. Nerozumím mu. Omdlévám se silnou bolestí hlavy.

---Sen---

,,Test 233 na subjektu NB-60, byl úspěšný." Řekne počítačový hlas.  ,,Výborně, přejdeme na zkušební test."  Řekne, víc  robotický hlas, nevidím kdo to je. Snažím se zaostřit ale nejde to. ,,Shockwave, doufám že máš pro mě dobré zprávy." Ten hlas, je mi povědomí. ,,Ano, Lorde Megatrone. Jediný subjekt NB-60 přežil, veškeré testy. Právě se připravují na zkušební test. Podle všech výsledku, by měl být úspěšný."  ,,Výborně, konečně ty autoboty dorazíme."  Co že?  Jaké testy, kde to jsem? Co jsem? Blastery, slyším Blastery. ,, Autoboti! Zdá se že na poslední test nebude čas. Znič to tady, ať se k tomu autoboti nedostanou!"  Zničit  a co já? ,, Autoboti, zajistit perimetr."  Zakřičí známý hlas. Optimus?

---Konec Snu---

----Pohled Ratcheta----

Vidím, jak se Kendra chytá za hlavu a zpozorním. ,,Ratchete, není mi mo dob-" Nestihne Kendra do říct a omdlévá. Na poslední chvíli, ji stihnu chytit. ,,Kendro, slyšíš mě?!" Neodpovídá. Ve spěchu začnu skenovat. Naštěstí to nic není, jen omdlela.

----Po několikách minuta---

Stále nereaguje. Sem na něco řekne ze spaní. Což mě utvrzuje v přesvědčení že se s ním něco děje. Ale už vím, jistě že z ní už nebude stoprocentní člověk. Otočím se zpět k obrazovkám a čekám až se probere.

----Pohled Kendry---- 

Začala jsem se probírat. Hlava, pořád bolí jako střep. Ale ten se byl tak živý, jako bych tam byla. Co je subjekt NB-60? Co s tím, já mám společného? Ani, jsem si nevšimla, kdy se Ratchet otočil od obrazovek. ,,Kendro, díky prajiskře. Vystrašila jsi mě." Neodpovím mu. Jen se mu podívám do optik. Se starostí a strachem v očích. ,, Můžu být na chvíli sama?" Nechápavě se na mě podívá a pak odchází. Pár chvil tam jen, tak sedím s hlavou v klíně. Chci na čerství vzduch. Vzpomenu jsi že Jack, říkal že tahle základna ma střechu. Pomalu slezu z lůžka. Rozhlédnu se, ke dveřím, kterým Ratchet odešel. Všichni, jak se zdálo byly v hlavní místnosti. Tak jsem toho využila a vyplížila se na střechu. Posadím se na okraj a koukám do dálky. Zrovna začalo zapadat sluce. Ta hra barev a stínů. Mě donutila potichu brečet. Sedím tam, tak několik minut, už mám triko mokré od slz. No tak, Knedro! Seber se! Ale stejně to nepomohlo. Slyším za sebou kovové kroky. Ani se neotočím. ,,Prosím, chci být sama." Řeknu, tak aby mě slyšel. ,, Já, vím že ano. Jen jsem ti chtěl říct že není důvod, ke smutku ať se s tebou děje, cokoliv." Řekl hlas za mnou. A měl se na odchodu. Já se otočím a  podívám se, kdo to byl. Ale nikdo tam nebyl. Zvednu se a popojdu od okraje. No super už i blouzním. Začal se ve mě linout vztek. Proč se mi tohle všechno děje?! Proč mám takové sny?!  Chtělo se mi tak řvát. Stiskla jsem ruku v pěst a praštila do země před sebou. Kolem mé ruky se oběvilo modré světlo a udělalo dost velký kráter. S leknutím si sednu a podívám se na ruku. Jako by se transformovalo na kovovou a zpět na lidskou. Se strachem, jsem se chtěla vrátit k výtahu ale Autoboti mě předběhly. Každý byl připraven k palbě a mířily přímo na mě.