Texting//Vkook

⁉️3️⃣0️⃣⁉️

Seděl jsem v jeho objetí a nevěděl co odpovědět. Mám nebo nemám? Odtáhl jsem se od Taeho a zadíval se mu do očí. Usmíval se.

„Nechám." Odpověděl jsme bez dlouhého rozmýšlení. Velká část mě to chtěla, ale je i část co ne.

„Takže až mě pustí tě můžu někam pozvat?" Zazubil se, a tak ukázal svůj nádherný čtvercový úsměv. Proč mi tohle děláš? Zaváhal jsem.

„Nooo.. já nevím.." Podrbal jsem se na zátylku a sklopil zrak k zemi. Vyjít si s ním by znamenalo znovu se do něj zamilovat.

„Nemusíš to přijímat. Jen jsem si myslel, že bych ti tak ukázal svou snahu o to tě získat zpátky." Podíval se dolu na svou ruku. Usmál se pro sebe a podíval se na dveře.
„Už tu si dlouho a já tě nechci zdržovat. Můžeš jít." Otočil svou hlavu ke mě s neutrálním výrazem. Nechápal jsem ho.

Taehyung's pov

Bolí to. Znovu se mi vrátila ta bolest. Vím že ho nijak neobměkčím, ale chci se snažit dál. Chci být s ním, jenže to nejde. Asi jsem jen naivní kripl, co si dělá zbytečné naděje.

„Běž Kookie. Já vím že stejně už chceš jít." Sklopil jsem svůj pohled znovu na ruku a čekal jestli odejde. Nešel. Seděl pořád vedle mě. Podíval jsem se na něj. Koukal na mě s nechápavým výrazem.
„Proč se nezvedáš?" Mluvil jsem klidně. Už jsem nechtěl zvýšit hlas a být na něj zlý. Chci mu dát to, po čem touží. Život beze mě.

„Protože nechci." Překvapeně jsem se na něj podíval. Proč by neměl chtít? Jsem osoba, kterou pohrdá. Ublížil jsem mu. Kvůli mě se na něj všichni otočili zády. Měl by odejít.

„Proč nechceš?" Jungkook se chystal k odpovědi, ale v tom přišel doktor.

„Pane Taehyungu už můžete jít domu. Nechceme vás tu držet, když máte víceméně jenom sádru. Ostatní funkce už jsou v pořádku." Usmál se na mě a já na něj. Chtěl jsem vstát a jít, ale pak mi došlo že tu nemám nic na převlečení a nemám ani mobil na to, abych mohl zavolat domu.

„Nooo.. mohl by jste zavolat ke mě domu? Nemám tu mobil a ani věci." Podíval jsem se na doktora, který se usmál. Chystal se odpovědět, ale do řeči mu skočil Jungkook.

„Nikam nevolejte. Bydlím kousek, tak mu pro nějaké věci dojdu." Zazubil se. Doktor si ho přeměřoval pohledem.

„A vy jste mladý muži kdo? Rodina, přítel nebo kamarád?" Znovu se zadíval do papírů a pak na Jungkooka. Ten nad odpovědí začal přemýšlet.

„Od každého trochu.." Podíval se na mě a sladce se usmál. Doktor se nad tím jen pousmál a odešel. Vyjeveně jsem se na něj díval.

„...Takžeee." Vyšlo ze mě nervózně. Jungkookovo gesto je hezké, ale jeho oblečení je drahé a já mu ho nechci nějak zničit. „Dojdeš ke mě domu pro nějaké věci?"

„Ne. Dojdu ti pro MOJE věci." Sladce se usmál. Nechápal jsem proč to slovo tolik zvýraznil, ale chvíli jsem se ho bál.

Jungkook's pov

Bylo zajímavé sledovat ho, jak nechápe mé rozhodnutí. Já sám vlastně nevím proč mě to napadlo, ale když ho uvidím ve svých věcech, tak to bude roztomilé, protože mu dám svou oblíbenou mikinu s kačerem donaldem.

„Tak já pro to dojdu." Vstal jsem z jeho postele a chystal se odejít. Tae mě chytl za lem mikiny. Otočil jsem se na něj a čekal co z něj vypadne.

„Já tě často nechápu Jeone Jungkooku.." Smutně se na mě podíval. Pak se pokoušel o úsměv. Sklonil jsem se k němu a podíval se mu do očí.

„Ani já tebe Kime Taehyungu." Sundal jsem mu ruku, kterou jsem ještě před odchodem chvíli držel. Odešel jsem ke dveřím a mezi se na něj otočil.

„Chtěl bych tě chápat, pak by všechno bylo snadné." Řekl mi. Na to jsem se usmál.

„Ono to už i snadné bude..."