Texting//Vkook

2️⃣4️⃣

Jungkook's pov
(škola)

Den mi probíhal vlastně pořád stejně. Sem tam na mě něco křičeli nebo jsem jen ležel a nevnímal. I když něco bylo jinak. A to myslím Taehyunga. Dneska tu celý den není, po prvé jsem si myslel že jen zaspal, ale když nepřišel ani na pátou hodinu, tak jsem cítil takový divný pocit, jako kdybych za to mohl.

Crrrrrrrrrr. Konec poslední hodiny, takže teď oběd. Super. Tam si mě podají určitě. Líně jsem se zvedl z lavice, sledoval jsem oknem co se děje venku. Dokonce mi ani nenapsal Kailien. Čemuž jsem se vážně divil. Šouravým krokem jsem odešel od okna. Pomalu jsem vycházel ze třídy. Vyšel bych i ven, kdyby mě někdo nenatlačil zpátky a nezavřel dveře. Zvedl jsem pohled k záhadné osobě. Překvapilo mě, že to není nikdo z mých tyranů. Byl to Jung Hoseok myslím. Jeden z Taehyungovo kamarádů.

„Ty malá svině!" Vykulil jsem na něj oči. Co jsem mu udělal, tak strašného, když ho vůbec neznám.

„P-prosím?" Hoseok se na ně podezíravě podíval. Chytil mě za límec od trika a přitiskl k tabuli.

„Tae je teď v nemocnici! Jenom kvůli tobě!" Spadla mi brada na zem.

„J-jak kv-ůli mě?" Nechápal jsem, že by mu nakonec ten Kailien něco udělal?

„Pokud si chlap, tak se ho dojdeš zeptat sám.. Já bych ti akorát tak rozbil tu tvojí namyšlenou držku!" Hned jakmile to do řekl mě pustil a ukázal na dveře. Bez odpovědi jsem se rozeběhl ven. Musel jsem ho vidět. Musel jsem vědět co se stalo a kdo mu to udělal. Běžel jsem chodbou, byl jsem už skoro venku, když v tu mi někdo podkopl nohy.

„Kampaaak princezno?" Usmál se na mě tím jeho hnusným úšklebem a naklonil se ke mě.

„Jdi do prdele Sehune. Už jednou si mi posral život a já tě nenechám to udělat znova." Postavil jsem se a pokračoval v běhu. Za sebou jsem slyšel jeho výhružky, ale ignoroval jsem ho. Běžel jsem do nejbližší nemocnice.
Běžel jsem, jak nejrychleji jsem mohl. Ignoroval jsem ten hlas co mi říkal, že je to špatný nápad, bylo mi to jedno. Jestli je tohle moje vina, tak se jdu zabít.

Nemocnice byla od školy cca dvacet minut a vzhledem k tomu, že jsem celou cestu běžel, jsem tam byl za deset minut. Udýchaně jsem se zastavil před dveřmi nemocnice. Chytil jsem se za kolena a trochu se i sklonil, abych se mohl vydýchat. Když už jsem byl schopný se normálně nadechnout, tak jsem vešel dovnitř a vzal jsem to rovnou na recepci.

„Dobrý den mladíku, co si přeješ?" Zeptala se mě mile jedna ze sestřiček. Hezky se usmívala a vzhledově, taky nebyla k zahození, ale já jsem na kluky. Speciálně pořád na toho jednoho.

"J-jdu navští-vit Kim-a Tae-hyunga." Vykoktal jsem ze sebe. Sestřička si mě přeměřila pohledem a pak něco hledala v papírech.

„Sice nemáme povoleno pouštět kde koho do pokojů pacientů, ale vy se zdáte být jako někdo kdo ho doopravdy zná a taky jde vidět, že jste kvůli tomu asi uběhl maraton." Zasmála se a já na ní jen koukal, jako na poslední kousek pizzy.
„Pokoj 16 mladý muži, už by měl být i vzhůru."Usmála se a někam odešla. Na nic jsem nečekal a začal hledat pokoj s číslem šestnáct.

„13....14...15...16." Našel jsem ho. Chtěl jsem zaklepat, ale bál jsem se jeho reakce. Stál jsem tam asi deset minut, než jsem se odvážil zaklepat.

„Dále." Slyšel jsem jeho hlas. Moje srdce bušilo, jako šílené.

„Nemám už co ztratit." Řekl jsem si a vešel jsem dovnitř. Hned co jsem vešel Tae stuhl a já také. Měl sádru a na hlavě obvaz a modřinu. Tohle je kvůli mě.

„Jj-j-j-j-ung-koo-ku?!" Vykoktal ze sebe. Nepohl jediným svalem. Jenom se na mě díval s otevřenou pusou. Z pohledu na něj se mi draly slzy na povrch.

"...Kdo ti to udělal?" Zašeptal jsem a cítil, jak mi po tváři stéká první slza. Jestli je tohle práce toho kluka, tak ho zabiju. Semkl jsem ruce v pěst. Tae jen sklopil hlavu a nic neříkal.
„TAK KDO?!" Vykřikl jsem. Tae jenom nadskočil a pohled zvedl ke mě.

„...Udělal jsem si to sám." Nad tím jsem jen nesouhlasně zakroutil hlavou. Stojím tu před ním s černým svědomím a srdcem až v krku. A on si to udělal sám.

„P-proč?.." Znovu jsem zašeptal. Nedokázal jsem na něj promluvit normálním hlasem. Vlastně se sám sobě divím že tu stojím. Tae značnou chvíli nic neříkal, až po nějaké době se mi konečně dostalo odpovědi.

„Protože si nikdy nedokážu odpustit to, jak moc jsem ti ublížil. Chtěl jsem cítit bolest, co jsem ti způsobil, ale nikdy to nedokážu..."

ʕ•̫͡•ʕ•̫͡•ʔ•̫͡•ʔ•̫͡•ʕ•̫͡•ʔ•̫͡•ʕ•̫͡•ʕ•̫͡•ʔ•̫͡•ʔ•̫͡•ʕ•̫͡•ʔ•̫͡•ʔ
Annyeong~
Vypadá to, že se blížíme celkem rychle ke konci. 😓
Dávám tomu už asi jen 10 částí a bude end. 😭
Ale, tak snad to nahradí ta nová FF
Why me HYUNG?
Doufám že mě za tohle nezabijete. 😂❤️