Královská povinnost

Útěk

Vypravěč
Na jihu Francie se už téměř po celé staletí rozprostírá nemalé království. Království, jemuž vládne už po téměř pětadvacet let král Eduard se svou chotí Samanthou. Oba se snaží, aby spojená království jejich rodů spravovali tak, jak nejlépe dovedou a byli tak svých titulů patřičně hodni.
Život jim však nadělil i mnoho nástrah a nelehkých situací, avšak není vše tak zlé, jak to vypadá. Přestože sice oba toužili po princátku, život jim nadělil dvě překrásné princezny.
Jejich starší dcera Eleanor dosáhla věku dvaceti let, a tak se jí otec rozhodl provdat za prince ze sousedního království. Tento sňatek byl dohodnut již dávno, a teď přišla doba, kdy měl být naplněn.

Katherine
Ráno jako každý den mi Penelope, má služebná, pomohla obléct si šaty. Oblékla jsem si tmavě modré šaty s krásnými vyšitými zlatými květinami. Penelope mi pak pomohla zaplést mé dlouhé vlasy. Zapletla je do pěkného copu a já si poté mohla nasadit ozdobnou zlatou čelenku, která se tak nádherně třpytila. Nakonec mi nasadila ještě zlatý náhrdelník a já se pak i s mou právě rozečtenou knihou vydala do zahrad.
Chvilku jsem se tam jen tak pomalu procházela a u toho si četla.
„Omlouvám se, že vás ruším, výsosti, ale měly bychom se vydat do jídelního sálu. Královská veličenstva tam jistě už jsou," řekla Penelope a tím mě vytrhla ze čtení. Ach ano, takový je můj život. Za nedlouho oslavím své devatenácté narozeniny, avšak to je jen takový pomyslný a prakticky skoro nevýznamný milník mého života. Nic se totiž tím nezmění. Nedělám totiž nic jiného už od svých pěti let. Každý den je skoro stejný, vlastně je to spíš jako jeden neustále se opakující.
Pravidelně se musím vzdělávat, přestože se ze mě královna nikdy nestane a i přes to, že si nejspíš v budoucnu vezmu nějakého rolníka. V tom ale žádný problém nemám. Radši pracovitého a hodného rolníka, než nějaké rozmazlené princátko. To se bohužel o mé sestře Eleanor říci nedá. Ta nemá na výběr. Já jako ta druhá jsem skoro bezvýznamná a je čistě teoreticky jedno, koho si vezmu.
Dobré na tom je, že jsem se nazpaměť nemusela učit odříkávání královských protokolů nebo etikety. Samozřejmě o tom velké povědomí mám, o to mě ochudit prostě nemohli.
Ale zase na druhou stranu, mohu si v klidu jít na vyjížďku kdy chci a nemusím u toho mít za sebou celou gardu strážných.
„Jistě. Už jdu,” odvětila jsem, když jsem se konečně prodrala ze svých myšlenek a znuděně zaklapla knihu.
Tak jsme se pak vydaly do jídelního sálu. Tam společně snídáme, obědváme a večeříme. Takhle to chodí opravdu skoro každý den. Sem tam se najde výjimka, kdy se otec nezúčastní z důvodu plnění svých povinností.
Právě jsem šla chodbou směrem k jídelnímu sálu, přičemž se klapot mých střevíců rozléhal po celé chodbě. Strážní z toho klapotu museli mít jistě už potíže se sluchem, jelikož to slýchávali skoro pořád.
Zastavila jsem, když jsem procházela kolem menšího zrcadla pověšeného na zdi. Mělo opravdu masivní zlatý rám. Divila jsem se, jak to vůbec na těch malých háčcích může držet.
Nakonec jsem se do zrcadla podívala i na svůj vlastní odraz. Vlasy barvy havraního peří mi spletené do copu spadaly až do půli zad. Upírala jsem na sebe své oči zelené jako dva smaragdy a přemýšlela o tom, jak moc sem vlastně nezapadám.
Oboje jsem zdědila po mém pradědečkovi Luisovi, to byl otec dědečka Henryho, který byl zase otcovým otcem. A když už jsme u pradědečka Luise, pohled mi sklouzl k obrazu hned nad zrcadlem. Jako kdybych se až teprve teď dívala do zrcadla. Po vzhledové stránce to nesedělo, jelikož já jsem žena a on muž, to je samozřejmé, ale vlasy i oči jsem měla po něm a podle dědečka Henryho i jeho charakter.
To pradědeček Luis založil toto království před staletím. Dovolte mi, abych se opravila. Založil tři čtvrtiny z království. Ten zbytek mu byl řekněme propůjčen sňatkem s prababičkou Helen, která byla původem šlechtična. Pradědeček Luis měl královský titul, ovšem jeho otec se o království moc nestaral, a tak připadlo jiným zemím. S tím se ale pradědeček Luis nehodlal smířit, a tak znovu království dal dohromady, sice s velikými ztrátami, ale dokázal to. Území země sice poté nebylo jako za dob jeho otce, nicméně zemi se dařilo a až do dnešního dne se opět rozrostla do obrovské šíře.
Někdy už jsem uvažovala nad tím, že bych chtěla v jeho snahách pokračovat, leč takovou možnost nemám. A asi bych se pravděpodobně také neřídila tolik královským protokolem jako pradědeček Luis. Možná proto se k této rodině tak úplně nehodím. A to nejenom povahou, ale právě i tím vzhledem, u kterého jsem začala. Má sestra, matka i otec jsou plavovlasí, stejně jako i jejich rodiče. Krátce po mém narození byli opravdu všichni v docela velikém překvapení, jak je to možné. Jednou si ale otec všiml obrazu, na který právě teď hledím, a došlo mu po kom jsem.
Pousmála jsem se a pak opět pokračovala v cestě do jídelního sálu, který už opravdu nebyl daleko. Ještě jsem se cestou ohlédla na obraz pradědečka Luise, když v tom jsem spatřila, jak se to zrcadlo s honosným rámem visící pod jeho obrazem, řítí k zemi. Než jsem stačila cokoliv říct strážným, tak se tříštivým zvukem rozlétlo o zem. Samotnému rámu se nic nestalo, střepy skla však byly všude po chodbě.
To mi pradědeček Luis zřejmě posílá nějakou zprávu, že se blíží katastrofa.
„Ukliďte to prosím, ať se o to nikdo neporaní,” řekla jsem směrem k Penelope a ta se okamžitě vydala hledat koště.
Já zatím šla do jídelního sálu.
Otec a matka už v sále byli a seděli u stolu. Uklonila jsem se jim a s pozdravem přejícím dobré ráno jsem si přisedla ke stolu.
„Co to bylo za zvuk?” tázal se otec a já na něj pohlédla.
„Všiml jste si někdy, otče, že pod obrazem pradědečka Luise bylo pověšené zrcadlo s honosným zlatým rámem?” zeptala jsem se a napila se ze svého poháru.
„Asi ano,” odpověděl trochu nechápajíc.
„Tak to se před malou chvílí roztříštilo o zem. Penelope tam teď uklízí to co z něj zbylo,” odvětila jsem a pak se pustila do jídla.
Za malou chvíli dorazila i Eleanor. Udělala naprosto to samé co já a přisedla si ke stolu.
Dnes však bylo u stolu divné ticho, dokonce divnější než normálně. Podívala jsem se na otce a ten skákal pohledem od matky k Eleanor jako kdyby se snad matce snažil něco naznačit.
Najednou si otec významně odkašlal a prolomil ticho.
„Eleanor?” oslovil jí otec a odložil svůj pohár na stůl.
„Ano, otče?”
„Dříve jsme se sousedním královstvím uzavřeli dohodu o sňatku jedné z našich dcer s jejich princem. Ta doba právě nastala a já se rozhodl tě provdat,” ponesl otec jako kdyby o nic nešlo a já se na něj překvapeně podívala.
„Slyšela jsem prodat?” neodpustila jsem si tu poznámku.
„Nepleť se do tohoto tématu, Katherine,” pokáral mě otec a já jen protočila oči.
„Já si ho vzít nechci. Copak Vás vůbec nezajímá, co bych chtěla já?” zvedla hlas rozrušená Eleanor a s pláčem pak utekla pryč.
„S Vaším dovolením otče,” řekla jsem a zvedla se od stolu.
Ten mi jen mávl rukou a já se vydala za Eleanor.
Neměla jsem v plánu jí říkat, jak si toho prince má vzít a podobné věci, protože si opravdu nemyslím, že to je správné.
Zaklepala jsem na dveře jejího pokoje a když se dlouhou dobu nikdo neozýval, tak jsem do pokoje vstoupila. Naskytl se mi pak pohled na Eleanor plačící do polštáře.
„Eleanor,” oslovila jsem ji tichým hlasem a ona ke mně zvedla svůj uplakaný obličej.
„Nech mě teď být,” pravila prostě a zase sklopila hlavu do polštáře.
„Jak myslíš. Kdyby sis pak chtěla třeba popovídat, tak víš, kde mě najdeš,” řekla jsem jí a pak zase z pokoje odešla.
Potřebuje si to sama nějak urovnat. Myslím, že to ale nepůjde tak snadno, jak si otec představuje.
Namířila jsem si to tedy do knihovny a tam strávila pomalu celý den. K večeru jsem ještě šla na vyjížďku na koni a pak jsem zamířila na večeři.
„Jak je na tom Eleanor?” zeptal se otec, když do jídelního sálu přišla i matka a já k ní zvedla zrak.
„Nechce s nikým mluvit” pověděla matka a usadila se naproti otci.
Kromě těchto dvou vět proběhla celá večeře v naprosté tichosti. Dojedla jsem tedy své jídlo a zvedla se od stolu.
„Přeji Vám dobrou noc,” řekla jsem jim a pak jsem se vydala do svého pokoje.
Než jsem se uložila ke spánku, tak jsem se šla umýt a přečetla další kus rozečtené knihy.
Pak jsem si lehla do postele a dívala se přes rudá nebesa mé postele do oken. Neustále jsem přemýšlela o tom, jak se k tomu Eleanor postaví. Ještě jsem neviděla, že by neuposlechla otcovo rozhodnutí, což se o mě říci nedá, avšak to je věc jiná. Navíc Eleanor má a nebo měla city k jednomu mladíkovi, jmenuje se Theodor.
A tak jsem se dál a dál probírala svými myšlenkami, až jsem nakonec usnula.

Ráno, když jsem se probudila, tak jsem se za pomoci Penelope oblékla do růžových šatů a vydala se na snídani.
Když jsem vstoupila do jídelního sálu, s překvapením jsem zjistila, že matka ani otec zde nejsou. Usadila jsem se tedy ke stolu zrovna ve chvíli, když se prudce rozletěly dveře místnosti. Dovnitř vstoupil trochu naštvaný otec a hned za ním matka.
Když jsem jim chtěla popřát dobré ráno, tak otec pravil: „Tvá sestra utekla.”
„Co prosím?” zeptala jsem se zaskočeně a vyskočila ze židle. Potom jsem běžela do jejího pokoje, abych se přesvědčila na vlastní oči. Přestože to bylo naprosto hloupé, mohla být kdekoli v zámku, ale já měla nutkání jít zrovna tam.
Její pokoj však zel prázdnotou. Už jsem zase chtěla jít pryč, když v tom jsem si na stolku všimla hnědé krabičky. Do téhle krabičky jsme si jako malé ukládaly vzkazy jedna pro druhou.
Přešla jsem ke krabičce a otevřela jí s domněním a jakousi planou nadějí, že v ní zanechala nějaký vzkaz. A opravdu. Byl tam zamotaný kus papíru ovázaný provázkem. Rychle jsem provázek rozvázala a otevřela psaní.
„Drahá Katie,” přečetla jsem a píchlo mě z toho u srdce, protože nevím, kdy zase tohle oslovení od ní nebo někoho jiného uslyším.
,,Drahá Katie,
až tohle budeš číst, budu už pravděpodobně pryč. Jako jediná si věděla o mých citech a mé náklonnosti k Theodorovi, a tak tě moc prosím a doufám, že mě pochopíš a promineš mi. Utečeme daleko, aby nás otec nemohl najít, stejně tak i ten krutý princ z vedlejšího království.
Neměj však o nás starosti, budeme jistě v pořádku. Také si můžeš být jistá, že to bylo to nejtěžší rozhodnutí v mém životě. Riskuji, že už možná nikdy více nespatřím tvou tvář, avšak moje láska je silnější. Nemohu jinak, odpusť mi.
Věř však, že tě mám moc ráda a až to situace dovolí, budu doufat v naše brzké shledání. Pokud budu moci, pošlu ti dopis, a tak prozatím, sbohem.
Tvá sestra, Eleanor,” dočetla jsem a po tváři se mi začaly hrnout slzy.
Ach, Eleanor, jak jsi mohla odejít takhle bez rozloučení?