Vlčí samota {Dokončeno}

Zmrtvích vstání*

Steven POV

Než se někdo z nás stačil rozkoukat, klečela už u něj a měřila mu tep.

Zvedla svůj pohled a upřela ho na Lokiho. „ Žije, sice jen tak tak ale žije."

Oněměly jsme při tom všichni ale Pietro jí vtiskl do ruky malou čtvercovou krabičku deset na deset a dva vysoká. Vyndala z ní list papíru a dvakrát přečetla jeho obsah než ho zmačkala do kapsy. Následně vyndala z krabičky její obsah, černé kamenné přívěšky na červené kůži.

Dvakrát je z počítala než nás začala obcházet. Každému z nás vložila přívěšek do dlaně, jeden ještě přivázala Pietrovi kolem krku. Zbývající dva sevřela v dlani.

„Víš kdy to má začít?" Mi neznaly odpověď ale ani nám nepatřila otázka , ta byla mířena na téměř nedýchající osobu na koberci. Ten neznatelně kývnul, že ne.

„Okamžitě si to dejte na krk a za žádných okolností nesundávat." řekla.

To bylo už na Tonnyho moc.

„Tak hele zlato, já si nic na krk nepověsím dokud nebudu vědět o co jde. Věřím ti ale odcad' pocad' Takže přestaň dělat drahot a vyklop to!"řekl.

Popuzeně se rozhlédla tak jsem udělal to samé. Nikdo dokonce ani Bucky s Rhoudim jí neposlechli a čekaly jak se zachová.

Znovu zalovila v kapse a vytáhla ten papír. Rozbalila jej a začala plochým hlasem číst.

‚Chci si vybrat co mi dlužíš Stár.
Stal se nehorázný průser, Svět jak ho známe může každým dnem skončit a jediné o co tě žádám je víra, že za to tentokrát nemůžu a není to moje vina. Před pár dny mě někdo zdrogoval a já se probrala v bílé místnosti bez oken nábytku a jen s jedněma dveřma. Z každé žíly mi vedla hadička kterou mi proudila krev. Teprve když se objevila ženská v bílém uvědomila jsem si co se děje.
Destilovaly z mé DNA mou schopnost. Obě víme co to znamená a z toho co mají můžou ovlivnit celí svět.

Při pokusu o útěk jsem narazila na mrazák s tím frajerem jak ti to přinesl, protože měl v kartě napsáno, schopnost: Super rychlost,
Poslední působiště: Avengers.
Věděla jsem, že se k tobě nakonec dostane.
Přiložila jsem také dvanáct amuletů které ochrání mysl toho co ti zbylo z avengers před PROBLÉMI ale nevím kdy to začne.
Počítej spíš s minutami než hodinami. Nezdržuj se z hledáním ostatních ani z hledáním mě, zaplatím za svou neopatrnost ještě lacině.
Doufám, že nalezneš způsob jak vše zvrátit a ještě někdy se potkáme. Kdyby ne chci aby si věděla, že nikdo pro mě nebyl víc rodina než ty, navždy tě budu považovat za tu nejdůležitější bytost co se mi prohnala životem jako uragán a já nikdy nezapomenu na to cos mi řekla.

Je jedno kdo si tak říká ale rodinou ti vždy bude ten kdo by pro tebe zemřel i zabil, jen tak se pozná pravá nefalšovaná a nesobecká láska.
O takové sní každá malá holka já nebyla na rozdíl od tebe výjimkou, to po čem toužíš ty jsi mi nikdy neprozradila a já se neodvážila na to ptát ale teď a tady v té malé cele nebyl večer kdybych s tou otázkou neusínala. Zbývá mi jen doufat, že odpověď někdy zjistím a poté mě nic nezastaví od toho abych ti to pomohla získat, za jakoukoli cenu. Pokud se toho nedožiju má poslední myšlenka bude patřit tobě.

Doufající v brzké setkání se loučí,

spřízněná v utrpení tvoje other '

Když četla poslední řádky už jí z očí tekly vodopády slz, navíc měla tak bolestný výraz, že by se nad ní ustrnulo i srdce z kamene.

Všichni jsme si jako jeden zavázali kůži za krkem. To bylo jediné co nás napadlo, že můžeme udělat.

Tonny udělal pár kroků k ní a  uchopil její ruku.

„Moc mě mrzí, že jsem tě k tomu dohnal ale pochop mě potřebujeme vědět co se děje."řekl.

Chvíli váhala než si setřela vodu z tváře a uvázala si jeden přívěšek na krk.

Vytrhla  mu svou ruku aby zvedla Quicksilvera na nohy. Po chvíli ji vystřídal Loki ale moc se od ní nevzdalovaly.

Můj přívěšek mi taky už vysel na krku ale nemohl jsem se zbavit těch nejkatastrofičtějších scénářů co mi běželi hlavou. Musím se jí na to zeptat jinak mi z toho přeskočí.

„Čeho bychom se měli obávat, co je její schopnost?"řekl.

Její oči mě provrtávaly tak intenzivně až jsem se bál, že to nevydrží.

„Přizpůsobovat si a měnit realitu. Což se obvykle docela hodilo."řekla.

Pak se zamyšleně otočila na boha lsti. Pietro vypadal už o dost zdravěji než když vypadl z těch dveří.

„Rogersi vzal bys prosím Lokiho s Pietrem ke mně do pokoje, dohlédl aby odpočívaly a informuj mě kdyby se něco stalo."řekla.

Přikývl jsem a vydal se ke schodům. Zrovna jsem míjel Nz a zaslechl úryvek jejího rozhovoru s Lokim.

„ ..... musíš mu to říct, co když tenhle problém jeden z vás nepřežije! Budeš si to vyč.." Vrhla na něj rozlícený pohled.

„Nemusíš mi omílat furt to samé do kola, jsem si vědoma všeho co se může stát ale neřeknu mu to dřív než to uděláš sám. Řiď se svou radou a srdcem to nikdy nezklame a teď už padej at' na tebe nečekaj." Zasyčela poslední slovo než ho postrčila naším směrem.

„ Ale...." To neměl dělat.

„Žádný ale mazej než ti ho znova zabijou." To od ní nebylo zrovna pěkný ale zabralo to.

Všichni tři jsme mlčky vystoupaly schody, dokonce se nás Maximoff ani nesnažil předběhnou aby se moc nevyčerpal.

Prošel jsem dveřmi do pokoje jako první a rovnou se vrhnul do kuchyně. Za prvé protože jsem jim chtěl dat soukromí a prostor k rozhovoru a za druhé jsem nutně pořeboval teplý nápoj na nervy. Ukořistil jsem si sáček bylinné směsi z jejich soukromých zásob, bohužel tam byli slyšel zvuky z vedlejšího pokoje. Rozhodl jsem se tam prozatím radši neukazovat když nic jiného.

Loki se neklidně zavrtěl asi nevěděl jak začít. Nedivím se mu taky bych nevěděl ale musím uznat, že měl pravdu  můžeme každou chvíli zemřít. Neměl bych se tedy Nz přiznat, že ji miluju, na druhou stranu z toho rozhovoru co jsem před chvílí vyslechl to to vyznělo, že už si někoho vyhlídla.

„Víte pane Maximoff, .... To není dobré nemůžeme si tykat? ....." Asi mu to souhlasně odkýval. „v době když si s sestrou pomáhal avengers jsem si tě všiml a něco víc ale než jsem stihl tě oslovit stala se ta nehoda. Od té doby mě užíralo co kdyby a tak i když si o mě nejspíš budeš myslet, že jsem blázen ale musím to říct.... Tak teď nebo nikdy. Miluji tě ! To jsi nečekal? "řekl.