Vlčí samota {Dokončeno}

Absurdní úkoly

Steven POV

Jsem nenapravitelný případ.
Je mi jedno, že mě nenávidí, i to je emoce.
Lepší než kdybych ji byl úplně jedno.

Miluju ji a za nic na světě nepřestanu. Budu jí přítelem, ochráncem, asistentem, sluhou i hračkou.

Vším co si bude přát, jen abych mohl trávit čas v její přítomnosti.
Nevydržel bych bez jejího úsměvu, bez jejích očí, bez uklidňujícího tonu jejího hlasu a bez její konejšivé společnosti.

Utápěl jsem se v nejchmurnějších představách když se to ozvalo.
Její hlas úpěnlivě prosící mi prostoupil každou buňkou těla, zněla zoufale.
Jejím slovům jsem věřil, už jen kvůli tomu tónu. Její slova jsem zopakoval nahlas v naději, že ji budu moci co nejdřív obejmout, utišit aby se už netrápila.

„Jsi jen iluze! Neexistuješ, ta skutečná by tohle neudělala."řekl jsem.

Vše se rozmazalo, bílí záblesk a ocitl jsem se v trůním sále který by se Red Skullovu líbil ve všech ohledech.

Já sám byl v prázdném válci a po obou stranách jsem měl Avengers co mi zbyli. Tvářili se tak vyjukaně jako jsem se já cítil. Sklo jenž mě obklopovalo mi překáželo, abych mohl utišit Naomi, která se nám hroutila před očima.

Všichni jako jeden jsme bušili do skla. Upoutali jsme tím nejenom pozornost Nz ale i černovlásky na trůně. Na tu také něco křikla těsně předtím než válce zmizeli a mi se ocitli na jedné hromadě po jejím boku.

Vlhkou a slanou tvář rozzářil úlevný úsměv. To mi vynahradilo vše co mi ta iluze řekla.

„Co jsi to provedla, měl jsem je tam kde měli být a ty mi to zkazíš. Jen tak. Hroutili se ti před očima a teď jsou plní radosti. To je nechutný a ty si zasloužíš trest." I ten hlas byl to nejnepříjemnější co jsem kdy slyšel.

„Co je to za trest?" Její hlas zněl cize, nebylo jí to ani trochu podobné.

„Rozděl ty své vyvrhele do tří týmu a pak vás pošlu do různých časů a na různá místa. Musí to být dva, čtyry a pět.
Pokud budou po víc tak ten přebývající chcípne smrtí o které vím, že se jí bojíš. Rozhodni se rychle ale střes se konfliktů." Probodával jí pohledem a ona mu ho bez váhání vracela.

„První tým se skládá z Bucky, Tony,Clinta a Rhoudyho.
Druhý tým bude Bruce, Tashy, Pietro, Loki a Mistique.
Poslední tým jak už ti došlo budu já a Steve. Ale pořád nevím co po nás chceš abychom udělaly."Vyprskla znechuceně.

„Všeho do času. První tým posílám do Skotska a chci sud té nejlepší whiskey té doby." Za tento úkol si vysloužil nevěřícné výrazy a zaražené uchechtnutí Nathashi než Tony a spol zmizely v zeleném záblesku .

„Druhý tým posílám do Francie a chci nejlepší dort ve tvaru eiffelovy věže." To byl snad ještě nejsmyslnější než ten první. Následně Nathashin tým zmizel v červeném záblesku.

„To si ze mě děláš kruci srandu. Blbější úkoly tě nenapadli? Takový pitomosti, ty ses v tom Alkatrazu už doopravdy zbláznil." Kroutila nevěřícně hlavou.

„Ty si nikdy neuměla držet jazyk za zuby. Nejednou jsem uvažoval, že ti mezi mozek a pusu implantuji filtr. Ale naštvala si mě a proto bude váš úkol nejtěžší." Postavil jsem se na svoje vlastní nohy a přešel k ní.

Nabídl svou malou, slabou a křehoučkou ručku v nadějí, že mě neodmítne i když si sám nejsem jistý jestli mám dost sil. Přijala ji a s mou pomocí se vytáhla na vratké nohy. Nejvíc mě překvapilo, že zůstala v mé přítomnosti a neodtáhla se. Možná potřebovala utišit pocuchané nervi stejně jako já.

Ona je pro mě elixír života a dokud u mě bude nic mě nezlomí.

„Už vím jaký bude váš úkol, když se k sobě tak máte nejspíš vám to ani nebude vadit. Vaše cesta povede do Německa.
Pro upřesnění do doby, kterou má tady pan Rogers nejspíše nesmazatelně vepsán do paměti, druhé světové války. Budu po vás chtít bombu ale ne jen tak ledajakou. Chci bombu z Red Skullova letadla a to tu s nápisem New York." posmívala se nám.

V tento moment jsem byl bílí jako smrt a krve by se ve mně nedořezal. Nejenom, že zase vypadám jako tehdy ale já se tam musím ještě vrátit. Postavit se úhlavnímu nepříteli bez genetické modifikace je téměř sebevražda, ne že bych měl na výběr. Na druhou stranu mě může utěšovat fakt, že tam Naomi bude se mnou.

„Ses Pomátl, co kdyby se Steve v minulosti potkal sám se sebou to by byla katastrofa." Vyjela na něj kousavě Nz, asi jí už ujeli nervy.

„Nehysterči Naomi ale abys věděla, že mám i trochu dobré vůle vrátím ti tvoji podobu, takhle bys v té době působila jako pěst na oko. Pokud to máte splnit neměli by jste na sebe zbytečně upoutávat pozornost." Jak řekl tak učinil.

Křiklavě růžové vlasy jí ztmavli do její původní barvy. Zmenšila se na svou původní výšku, opět byla drobná. Získala zpět i své ženské tvary.

Byl jsem rád, že už není vyšší než já, není sice menší ale je mi lépe když při pohledu do jejích očí nemusím vzhlížet.

Předtím měla na sobě pořád ty šaty co na vánoční party ale teď jí převlékl.

Maskáčové kalhoty, černá košile, hnědá kožená pilotní bunda a černé kožené kanady. Možná budu znít jako zamilovaný blázen ale vypadala dokonale. Pro mě je dokonalá ve všem, i v pytli od brambor.

Mě převlékl také. Do mé staré uniformy vojína a určitě se mnou všichni souhlasíte, že vypadám jako zakrslá oliva.

Stály jsme bok po boku a čekaly co bude dál. A já si nebyl jistý jak se bude chovat v mé době, až uvidí všechny ty vojáky.
Je veřejně známí, že ženy letí na uniformy i když u mě to asi neplatí. Já v ní nejspíš vypadám jako holka.

„Mám poslední otázku, v jaký den se tam objevíme? Nemůžeme si tam zaskočit do města s tím jaký je den, byly bychom moc nápadní."Zeptala se opoznání uvolněnějším hlasem.

Je úplně slyšet, že je spokojenější zpět ve své kůži. A je pravda, že se mi takhle taky líbí víc. Ve skutečnosti je jedno jaký má obal,když je uvnitř její duše. Protože ať vypadá jakkoli pořád je to ona.

„Pošlu vás tam o dva dny dříve aby jste měli čas si sebe navzájem užít. Zbytečně tím časem neplýtvejte a nezapomeňte na ochranu." Pak nasledoval jen záblesk.

Děkuju všem co to vydržely až sem. Jste užasný , doufám že jsem vás zatím neunudila k smrti. Obdivuju vás a vaše komentáře a hvězdičky mi pomáhají psát . Kdybych vás neměla asi skončím u desáté kapitoly.