Vlčí samota {Dokončeno}

Domů

Nebudu vám tady vykládat že jsem viděla světlo na konci tunelu a podobný kecy. Není to poprvý a při mým stylu života ani naposled co jsem na pokraji smrti. V podstatě jsem tam byla vždy a nejspíš to tak i zůstane. Život bez smrti nemůže existovat.

Vykládat vám co všechno mi proběhlo před očima by bylo taky bezpředmětný, je to jako stokrát opakovaná repríza toho samého dílu pořád dokola.

Radši vám řeknu něco opravdu zajímavého. Znám se s Deathpoolem. Ano já a mrtvej bazén jsme sem tam Furimu společně vypomohli. Proto se teď rozjedu, poděkuju vám všem těm úžasným cvokům co četli příběh mého začlenění mezi aveners a ocenuji že jste se mnou vydrželi až do mé smrti. A jak vám během čtení asi došlo mám pár schopností.

Vím je to hrozné klišé umřít si a potom se sama zase oživit.

Ale i vy musíte uznat že je tam nemůžu na tom světě nechat samotný. Steva, Tonnyho, Nathashu, Buckyho a ani Lokkyho.

Pravdou je že jsem něco jako specialní mutant extrem. Schopností mám mnoho a většinu potlačuji ale teď je trochu jiná situace. Ve svém jádru shromáždila všechnu svou sílu a využila jí k zacelení zranění jenž jsem si sama způsobila. Je možný že poté příjdu o všechny své schopnosti protože přece jenom takhle dlouho mrtvá jsem ještě nebyla, pokud se tak stane už si nepopovídáme. Proto se s vámi prozatím loučím.

Otevřela pomalu obě oči a naskytl se mi pohled na kroužek Avengers už ve své skutečné podobě s mími přátely a všichni skupinově smáčely zem pod mým tělem.

„Kdyby mě ještě trochu nebolel ten hrudník smála bych se tomu jakou jste pode mnou stihli udělat kaluž."

Můj křiví úsměv jim jako důkaz mého plného vědomí a života musel stačit, protože se mě rozhodli zpravit ze světa sami tím že mě umačkají k smrti. Když už jsem prošla téměř každou náručí a milionkrát slyšela pokárání za to jak jsem je vyděsila se ke mně dostal Steve.

Věnoval mi zkoumavý pohled jako by nemohl uvěřit že žiju než si mě přivinul k sobě.

„Tohle už mi nikdy nedělej! Bud umřeme oba a nebo ani jeden, rozumíš mi? Navíc mě nemůžeš opustit dřív než mi ukážeš vše co život v páru nabízí." Něžně ho pohladila po tváři.

„Ale kapitáne, vy jste se nám nějak rozjel. Můžu ti slíbit že až se vrátíme do Avengers Tower budeš mě ještě prosit abych tě pustila z postele. Miluju tě Můj Anděli." Ještě zpevnil své objetí jako by se bál že mu uteču ale já právě netoužila být nikde jinde než tady, teď a s ním.

„Vím že sis to asi už v dětství představovala jinak ale jsme hrdinové. Žijeme rychle a umíráme snadno. A já si svůj život už bez tebe nedokážu představit proto se tě teď a tady ptám, prokážeš mi tu čest a dovolíš mi tě ochraňovat dokud mi budou síly stačit?" To ale upoutalo Tonnyho pozornost.

„Tak to prrr Kapitáne slušnáku. Na co přesně se to právě mojí sestřičky ptáš?" Zašklebyla jsem se na muže kterého zdobý podobný sarkasmus.

„ Myslím že ta otázka na kterou se MĚ právě ptá je jestli si ho vezmu, a moje odpověd je v tomto případě jen jedna. .... Ano. Ale jestli mě budeš prohlašovat za svůj majetek nedopadne to s tebou vůbec dobře."

Ten stowattoví úsměv by odzbrojil každou ženu a já můžu hrdě prohlásit že patří mě.

„Tohle varování beru, Jedem domů."

Domov, jo na to si zvyknu.

Díky mému stavu jsem ani nezaregistrovala cestu a už jsme stáli před budovou kterou můžu hrdě prohlašovat za svůj domov. Vyjely jsme nahoru a Tonny už na zítra začal plánovat mejdan kde mě prohlásí za svou sestru, Jupíí!

Ale stím se hodlám trápit zítra. V tuhle chvíli mám daleko lepší věci na práci. Jmenovitě Steva Rogerse v mojí posteli čekajícího až se uráčím svého snoubence poctít svou přítomností. Spousta věcí se v mém životě změnila od chvíle kdy jsem do této budovy vkročila poprvé a musím říct že jenom k lepšímu. Uvidím co mi zítřek přinese.

Po pravdě, kdo to čekal?
Vím že je to hrozný kýč, klišé  a nebo něco podobného ale já ji nemohla nechat umřít (pro smutné a tragické konce čtěte něco nebo někoho jiného 😇)
Ty co to přesto hodlají číst dál ujišťuji  že bude ještě jeden díl, takoví menší epilog.

Pokud bych vás ale mohla o něco ke konci požádat, komentujte mou práci protože jen tak vím co se vám líbilo nebo ne. Číst myšlenky na dálku jsem se bohužel ještě nenaučila.
Děkuji těm co příběhu zůstali věrní a posílám přání všeho dobrého že řeckého ráje.