Vlčí samota {Dokončeno}

Bortí se vzdušné zámky

Steven POV

Má pravdu, musím se přestat bát odmítnutí nebo skončím uzamknutý v tom posledním scénáři a nebude cesty zpět.
Možná ani Bucky by mi potom nezabránil ukončit moji zbytečnou existenci.

Pomalým, rozklepaným krokem jsem k ní přešel. Musím to udělat teď, znovu k tomu už nenasbírám odvahu. Ani moje zásoba odvahy není nekonečná a na tohle přiznání je jí třeba opravdu hodně.

Nezastavil jsem se těsně u ní ale kousek dál abych nemusel vzhlížet když se jí budu dívat do očí.
Do těch kouzelných pomněnkových očí. To jediné se nezměnilo. Předtím bychom byly stejně vysoký ale teď si o tom můžu nechat jen zdát.
Být ještě blond je to přesně ten typ se kterým si vždycky představovaly, že skončím. Popravdě nikdy to nebyl můj typ.
Navzdory době ze které pocházím toužím po něčem jiném, přesněji po někom jiném.
Naomi je dokonalá a určitě můj typ.

Zhluboka jsem se nadechl. Teď nebo nikdy.

„Naomi ...... Já .... tě...." Už mi zbývalo jen jedno slovo.

Jenže se modře zablesklo. Pořád jsem stál v jejím pokoji ale něco se změnilo. Loky s Pietrem byly pryč a ona měla zase zpět svou podobu.
Medově hnědé vlasy jí ve vlnách rámovaly tvář a dávaly vyniknout těm nejkrásnějším očím. Její plné rudé rtík přímo vyzývaly k polibku. Měla zpět svou postavu a na sobě černé uplé jeany,černou blůzu z potiskem lebek a černou koženou bundu. Tu samou jako o vánocích. Hleděly jsme si z očí do očí což mě utvrzovalo v tom, že já pořád vypadám stejně.
Jsem malý a chudokrevný vyžle. Přesto musím tu větu dokončit, kvůli sobě, kvůli ní a hlavně kvůli mému svědomí. Pokud bych to neudělal neměl bych klid.

„Miluji tě Naomi." Dořekl jsem a sklopil zrak. Bál jsem se jak zareaguje.

Připravoval jsem se na všechny reakce i když doufal v kladnou.

Smála se ale ne tím dobromyslným jako když se smála Lokymu, že je vlk. Tenhle smích byl zlomyslný, znechucený a sadistický.
Ani největší psychopati co jsem znal neměli tak zlý smích. Nebylo to ani v nejmenším podobné těm smíchům co jsem od ní slyšel dřív. Zvedl hlavu, musel jsem se ujistit, že se nesměje mě. Měla na tváři výraz znechucení a ten nejhorší úšklebek. Její oči už nejiskřily byly plné nenávisti. Ten pohled se mi zabodával  do duše a ničil i poslední zbytky Naděje, že by mě milovala.

„Kdo ti nalhal, že bys u mě mohl mít šanci?" Vrhla na mě pobavený pohled. Ztuhnul jsem, ona se tím baví.

„N-Nikdo.." Pitomě jsem se zakoktal.

„Neříkej mi, že to máš z vlastní hlavy. Jak sis mohl myslet, že někdo jako já by miloval někoho jako ty. Uznávám předtím jsi byl vysoký, rajcovní, svalovec a ke všemu tak nevinný, že mi uvěří cokoli mu řeknu. Teď si vychrtlí, zakrslí klučík.
Jen nevinnost je totožná. Neříkám, někomu se to může líbit ale já potřebuji muže, ne kluka." Kroutila nade mnou hlavou a protáčela oči.

„Takže ty jsi lhala? Pr-r-roč?"Postupně jsem začínal hysterčit.

Je možné aby celou dobu lhala? Že bych se zamiloval jen do přeludu? Do Lži co mi vsugerovala?

To není možné, bylo to příliš opravdové. Je to příliš opravdové.

„Proč ne. Bylo to tak jednoduché jako vzít dítěti bonbon. Lhala jsem tobě a Avengers od prvního momentu kdy jsme se potkaly. Lhala jsem Furymu a on mi věřil. Jak jste byly důvěřivý. Nic jste o mě nevěděli a přesto věřily každému mému slovu. A teď mi odpověz po pravdě, ty si myslíš, že bych tě mohla milovat? Někdy? Jakýmkoli způsobem?" Sundala si bundu, odhodila jí do rohu gauče a posadila se.

„No, říkej si o mě co chceš ale ano myslel. Díval jsem se ti do očí když jsi mluvila o fotografování. V ten jediný moment jsem ti viděl až do duše a to co jsem tam viděl mě očarovalo. To byl ten moment kdy jak se říká přeskočila jiskra. Nevěřím ti, že jsi nám všem lhala, bylo to vše příliš skutečné než aby to byla lež." Nevím jestli jsem to chtěl namluvit sobě nebo jí, že by mi nelhala.

Nevím... , nevím jestli mi opravdu lhala nebo ne. A to mě právě ničí i všechny mé naděje.

„Steve, Steve, Steve. Můj důvěřivý a bláhový Steve. V S.H.I.L.D.u mají velmi podrobný složky na každého. Je tam vše do posledního detailu. Jak myslíš, že bych jinak věděla jak rád kreslíš a dokonce si to studoval, že neumíš tančit nebo to že tě v Broooklynu šikanoval téměř každý. At' už kvůli výšce nebo že se jim zachtělo a ty ses nemohl bránit. Jsi chudinka co si vlastní komlexi promítá do národu. Američané jsou bezmocní a ty si musíš zahrát na hrdinu a spasit je. Takový Bucky pro Ameriku. Jsi směšnej a ani si to nechceš připustit. Vzbuď se."řekla.

To není pravda. To není, to určitě není pravda. Já ne... Nepromítám si nic.

Ani jsem si to neuvědomil a ležel na zemi s koleny u hrudi. Klepal jsem se jako ratlík v mrazu a nevědomky mi tekli slzy.
To zvládne jen ona. Za celý můj život v Brooklynu jsem se nesesypal a jeden rozhovor s ní a je ze mě troska.
Vzala srdce co jsem jí nabídl na stříbrném podnose a rozcupovala ho na milion kousků.
A nechová se jako dřív.
Ta Naomi co znám by se mi to snažila ulehčit, nebyla by krutá a nepitvala by to. Potkalo jí toho tolik, že by se nevyžívala v mém trápení. Byla to ona kdo řekl, že jsme si podobní. I když jsem si toho neprotrpěl tolik, netrápila by mě aspoň normálně.

„C-Co ke mně cítíš?" Zeptal jsem se z posledních sil.

„Nesnáším tě. Přímo nenávidím. Hnusíš se mi, ty i vše co představuješ. Jsi chlap a silou si získáváš vše cos chtěl. Aspoň v době kdys mohl, teď jsem silnější než ty. A proto mě chceš získat pro sebe, přivlastnit si mě a chovat se, že je to z lásky. Miluješ moc. Ani v nejmenším se nelišíš od těch impotentních hovad co mě navštěvovali v minulé práci. Jsi jako oni, jen máš větší nároky. Nikdy mě mít nebudeš. Ani až zamrzne peklo. Nestojíš totiž za to." odpověděla.