Vlčí samota {Dokončeno}

Malá nehoda

Steven POV

 Když odešla ještě jsem zůstal a přemýšlel nad tím co všechno mi řekla. Ze začátku jsem byl naštvaný, že mě vzpomínky na válku vzbudili ale teď jsem za to byl rád. Dalo mi to příležitost si sní v soukromí promluvit a díky tomu jsem jí viděl v novém světle. Jen mě trochu mrzí, že si myslí, že bych jí odsuzoval. Ale z mého hlubokého zamyšlení mě vyrušilo slunce co mi svítilo do očí. Přestal jsem nad tím přemýšlet a vydal jsem se do obýváku. 

 Největším překvapením mi bylo když jsem tam našel Tonyho při plném vědomí. Jen co mě zaregistroval zavřel počítač.

„Brý ráno Steve. Jak se ti tu spalo a nezdálo se ti o někom konkrétním?"

Tuhle větu jsem mírně nepobral ale to mě od něj nepřekvapuje.

„Co tím myslíš?"

Protočil oči ale pořád měl ten škodolibý výraz.

„No..nezdálo se ti o jisté brunetě? Napovím ti drobná, rázná a včera na sobě měla triko s tvým štítem."

To snad nemyslí vážně ale než jsem mu na to stihl něco odpovědět ozval se z Rhoudyho pokoje děsný rámus a oba jsem se tam rozeběhli. Rozrazily jsme dveře a to co jsme tam spatřili nás nejenom připravilo o řeč ale i nás to přimrazilo na místě. Takže jsme jako pár volů staly ve dveřích s bradou na triku a čekali až se dochechtají aby nám to vysvětlili.

 První si nás všiml Rhoudy a ze všech sil se snažil ukončit svůj záchvat smíchu ale kdykoli se alespoň trochu uklidnil podíval se na stále se smějící Naomi a začal se smát na novo. Po půl hodině našel Tony konečně svůj hlas a rozhodl se to konečně utnout.

„Co to tady u všech mých kovových gatí provádíte?"

Rhoudy se zvedl s postele a pomohl jí na nohy. Moment on může zase chodit?! Podíval jsem se s otázkou v očích na Tonyho který ale vypadal tímto fakte možná ještě víc vykolejeně než já. Oba nás obešli a vydali se do spodní kuchyně, kam jsme je po vzpamatování následovaly. 

Roudy seděl u stolu a ona zatím připravovala kafe. Uvolněně se na ní usmál a Tony si neodpustil rejpnutí 

„Ty jsi ale číslo!"

Aniž by se otočila pokrčila rameny jako by jí to vůbec nezajímalo.

„Jo? A jaký?" 

Její znuděný ton způsobil Tonyho zaražené uchechnutí. Sedli jsme si ke stolu kde se k nám později připojila i s velkým hrnkem kávy. Seděli jsem v tichosti než Tonyho něco napadlo.

„Víš chtěl bych tu udělat vánoční večírek a ještě bych udělal tajného Santu. A jelikož nás máš na starost tak doufám, že to nejenom dovolíš ale že se budeš i účastnit."

Rezignovaně si povzdechla.

„Jen Avengers jinak nic nebude."

Tony jí bedlivě pozoroval jako by zvažoval jestli si může dovolit protestovat ale nakonec si jen kapitulačně povzdech. 

„Ale je to škoda nebude taková sranda. Mimochodem Rhoudy kdy si nám chtěl oznámit, že zase chodíš a komu mám za to poslat děkovnej dopis, bonboniéru a tučnej šek?"

On se pousmál, pokrčil rameny a zakroutil hlavou.

„A není to jedno hlavní je, že mi už nic není."

Na to Tony neměl co říct. Seděli jsme v tichosti než do místnosti vtrhl Bucky.

 Šel k lince ale zakopl a k jeho smůle zrovna o její židli. Spadla na podlahu a on se rozplácl na zemi jak širokej tak dlouhej, teda spíš se rozplácl na ní. Měl jsem chuť ho chytnout za krk a odhodit ho na druhou stranu místnosti.

Moment........já žárlím? Na Buckyho? No ještě za války jsem na něj trochu žárlil, přece jenom se na něj lepila každá holka ale je to můj kamarád a dalo mi práci ho získat zpět. Chápu svoje obavy, že jí sbalí první ale nechápu jak mě napadlo chtít mu ublížit. Což mě přivádí zpět k tomu nejhoršímu, vážně kvůli ní žárlím na každého kdo je u ní tak blízko? Asi jsem se z toho času stráveným s Tonym konečně zbláznil.

Než jsem se myšlenkami vrátil zpět do reality už jí Bucky s Rhoudym pomohli zpátky na nohy ale museli jí z každy strany podepřít, protože měla koleno a kotník otočený na špatnou stranu a z holeně jí trčela kost. Tony zbledl, zezelenal a pak poslal obsah svého žaludku do koše. Musím přiznat, že kdybych nebyl ve válce asi bych se zachoval ještě hůř. Ale ona měla klidný výraz jako by se jí něco takového dělo každý den. Musel jsem jí obdivovat jen by mě zajímalo jestli je tak dobrá herečka nebo toho prožila tolik, že  to ani nevnímá.

 Ani jeden z nich očividně neměl odvahu s ní pohnou, tak jsem k ním přešel a jemně jsem jí vzal do náruče a něžně  jí donesl na ošetřovnu. Bruce jí okamžitě začal ošetřovat tak jsem chtěl odejít abych nepřekážel.

„Steve.... Budeš jí muset držet až jí budu rovnat tu nohu."

Sedl jsem si za ní a objal jí pažemi aby se mi nemohla vytrhnout. Cítil jsem jak se při mém doteku napnula a jako by se obrnila. Píchlo mě u srdce protože to byl jasný signál, je jí moje přítomnost nepříjemná.

Bruce jí nejprve chytil pod kolenem a škubl. Koleno bylo zpátky v přirozený poloze a ona sebou se ani nehla. Stejný postup opakoval i s kotníkem. Po tomhle jsem i já byl bledý jako stěna, už jí chtěl píchnout anestetika když promluvila.

„To není nutný, nemusíš tím na mě plýtvat."

Bruce mě poslala pryč a když jsem odcházel píchl jí to bez domluvy. Asi neměl náladu se s ní hádat ale pořád nechápu jak jí mohl tolik zřídit ten pád. Bucky je sice těžkej ale tolik, musí z toho mít výčitky. Snad budou oba v pořádku. Sedl jsem si na zem naproti schodům a čekal. Po hodině a půl Bruce vylez.

„Musel jsem jí uvést do umělého spánku. Ta zlomenina by při sebemenším pohybu mohla protrhnout tepnu a ona by vykrvácela dřív než bychom si uvědomili co se děje. Takhle to pro ní bude nejlepší. ......Steve měl by sis jít lehnout vypadáš jako chodící mrtvola navíc teď jí nemůžeš nijak pomoct."

Chtěl jsem protestovat ale měl pravdu, bylo sice brzo jenže dneska jsem toho moc nenaspal a ke všemu to bylo psychicky náročný.