Vlčí samota {Dokončeno}

Dum spiro spero

Steven POV

To snad není možný! Opravdu jsem skončil v posteli se Stárkem, sice ne s tím co se původně očekávalo ale i tak. Je slušnost se předtím  než někoho ošukáš se představit, nejlépe celým jménem.

Trochu mě uklidňuje fakt že všichni mimo Bruce vypadají stejně překvapeně.

„Co? Cože?! Moment ty vyšinutej blázne, ty mi tu nejenom tvrdíš že mám sourozence ale ještě ke všemu mám sestru která sbalila idol Ameriky. ...... I když při zpětným pohledu to není až tak nereálný a navíc je to úžasná sarkastická mrcha. Jo, tohle se dá snést. ...... A pokud to všichni přežijme ve zdravý bude oficiální party na uvítání tě do rodiny sestřičko."

To Tonny teda zabil. Čekal jsem stejně jako ostatní stovku různých reakcí ale tohle bylo někdy na konci seznamu.

A ten úsměv co jí poslal přes celou místnost tomu nasadil korunu.

No, tohle je asi jedna z hlavních předností Starků. Jsou naprosto nepředvídatelný. Někdy vás překvapí mile a někdy naopak nemile ale nikdy nezreagují jak ostatní očekávají.

A to byl taky hlavní důvod proč si ten psychopat hned při první příležitosti nezavolal poskoky.

To ovšem napravil v okamžiku kdy jí Naomi poupravila fasádu jedním dobře mířeným pravým hákem. Tenhle zákrok jí ovšem vynesl pobouřené prskání krve z roztrhlého rtu na čemž se ve větší míře podílela.

„Ty jedna čubko zkurvená, co si o sobě jako myslíš! Nejsi nic než laciná coura co jsem našel povalovat se na zemi v nejhorší uličce té nejzaplivanější čtvrti. Nejsi nic, možná si dokonce míň než nic. Nikdy ses neměla narodit, nikdo o tebe nikdy nestál. A pokud se tě kdy kdokoli dotkl bylo to jen proto aby tě použil k tomu na co jsi užitečná. Tvůj otec radši umřel než mít s tebou cokoli společnýho."

„ Já nemám otce ty narušenej parchante. Ale měla jsem matku. Úžasnou, milující a dokonalou matku která pro mě chtěla jen to nejlepší a zemřela mi v náruči na rakovinu když mi byli tři. Ona by za mě dýchala a nezneuctívej její památku nazýváním toho dárce spermatu který si ho nebyl schopnej udržet v kalhotách mým otcem. Jsem dcerou své matky a ulice a nikdo jinej na mě nemá právo." Znechucení a jízlivost z jejího hlasu odkapával jako jed a mě to nápadně připomělo tu iluzi.

Zašklebil se než dvakrát tleskl. Za jeho zády se vyrojily tak dva tucty po zuby ozbrojených kulturistů s červenýma očima a vrčely na nás.

„Myslím že síly se právě obrátily."

Po téhle větě započal ten nejúchylnější chechot který byl zatím schopný vyprodukovat.

„Nemyslím si ale je na čase to skončit jednou pro vždy." Ten ledový, bezcitný ton ho přiměl vytáhnout meč z kalené oceli minimálně metr dlouhý a pokrytý složitými runami.

Rozešla se klidným uvážlivím krokem přímo k němu. Chtěl se jí vidat na pomoc, tak moc jí dokázat že jsem její opora a vždy jí podržím. Že až spadne zvednu jí. To ale nezapadalo do plánu našemu tyranovy, poslal na mě všechny své poskoky ve snaze mě udržet od nich a že se mu to zatím povedlo bravurně.

Pral jsem se jak lev, zcela automaticky jsem je midlil hlava nehlava a ji ani na okamžik nespustil z očí i za cenu že mi sem tam nějaká rána přistane.

Přikráčela si to k hrotu čepele a já si na okamžik dovolil doufat že teď se zastaví.

„Víš jaký je největší rozdíl mezi námi dvěma, Já se smrti nebojím. Jsem více než ochotná obětovat se pro ty které miluji a znám rozsah jejích schopností což je něco co tobě naprosto uniká."

V ten moment si nasměrovala hrot přímo do středu hrudi, možná do srdce nebo jen nepatrně vedle a pokračovala svými kroky k němu.

Když jí chladná ocel pronikla do těla vykřikl jsem a nebyl jsem sám. Vzdáleně, jakoby v mlze jsem slyšel ještě minimálně Buckyho s tonnym a Natashu. Mě to ale bylo jedno. Můj svět se zmenčil na ní a ostří v jejím nitru. Ona ovšem ani nezpomalila, nezakolísala a rozhodně pokračovala ve své trase. Byla zrovna skrz na skrz jako by si z ní chtěli udělat špíz když se jednomu z těch bastardů povedlo mě sejmout. Hned se na mě všichni sesipaly a snažily se mě udržet na zemi takže jsem měl dokonalý výhled na závěr celého sporu. Zbývalo jí sotva posledních pár centimetrů když se její rty daly opět do pohybu.

„ Nevíš co je to láska a bohužel pro tebe už to nezjistíš. Nezjistíš jaké to je když se na tebe někdo dívá jako bys byl střed jeho vesmíru. Ten pocit když jsi pro někoho víjmečný a ten jediný člověk ti dá pocit jako by se nic z toho zlého co ti život přinesl nestalo. V náruči milovamé osoby zapomeneš na vše okolo a zbyde jen pocit že tě někdo chce jen pro tebe samého. Ne pro tělo, peníze, postavení nebo sázku. Okolní svět zmizí a zbyde jen Láska. Ten nejčistší cit." Poslední slovo jejího prohlášení skončilo ve chvíli kdy jílec narazil do těla.

Teď mezi nima byla jen sotva patrná mezera a vzduchem vibrovala její slova a jejich význam. Teď a tady to skončí.

Zhluboka se nadechla než něco vytáhla z kapsy. Sevřela to v dlani než téměř neslyšně, jako vy veškerá slova už vyčerpala a tohle bylo poslední co musí být řečeno, zašeptal. „Můj prach rozprašte u hrobu mé matky."

V ten okamžik se vrhla k Černovlásce. Přitiskla se k ní a něco jí zavázala za krkem.

Zelená v jejích očích získala rošťácký lesk a zmizela z nich červená. Do tváří se vrátila barva a rty se zformovali do něžného úsměvu než jí pohled padl na tělo v její náručí. Černovláska zděšeně vykřikla než se jí z očí začali hrnout vodopády slz.

„Na-Nao-Naomi ....... co, co se stalo?" Hysterčila a měl jsem pocit že ji brzo přepadne úzkost.

Všechno se ale změnilo když se na ní Nz usmála.

„Netrap se a nic si nevyčítej Sam. Byla to má volby."

Čer.., teda Sam se uklidnila a jediné co prozrazovalo její psychickou bolest byl pevný stisk kolem těla v jejím náručí. Ne tolik aby to bolelo, spíš se chtěla ujistit že je tam pořád sní a je to skutečné.

„Získej svou schopnost zpět do svých rukou a sprav co napáchal. A pamatuj, Dum spiro spero."

To bylo poslední co opustilo její rty společně s posledním výdechem.

Nezabijej te mě  za to. Ale pokud musíte žádám o rychlou popravu. 😈
Děkuji všem čtenářům co to vydrželi až sem a slibuji že ještě není všemu konec.  Děkuji za hvězdičky 🌟 a komentáře vždy mě motivují vydat další část.