Vlčí samota {Dokončeno}

Spolu*

21.5.1952

Paříž, Francie

Prudký náraz a kovová rána, když skupina tří lidí, vlka a přízraku přistála na střeše Eiffelovy věže. Jeden dopadl těsně u okraje a když se snažil postavit začalo hrozit, že spadne. Vlk vystartoval takovou rychlostí jako by se teleportoval, opřel se mu o nohy a vrčel i když sám vysel zadními tlapami ve vzduchu.

Prosím Pietro, stůj! Já si neumím představit, že bych tě znovu ztratil, tak ať raději spadnu já než ty. Kéž by jsi mě mohl slyšet a já tě mohl varovat. Možná je to i trochu poetické zamilovaná zrůda zemře pádem z největšího symbolu lásky.

Pietro začal pomalu přesunul v před než klesl na kolena a začal zhluboka trhavě dýchat.

Rozpřáhl ruce a zašeptal. „Slyšel jsem tě, Loki."

Vlk vědom si, že tohle může být jediná příležitost být mu tak blízko nemeškal.

„Nejsi zrůda." To odhodlání v jeho hlase mu dávalo naději, nepatrnou naději, že by mohl jednou být jeho.

Po době jenž jim oběma připadala jako vteřina se k nim přidaly ostatní.

„Vím kdy tu jsme. Já jsem tu taky trávila po válce dost času a nedaleko je nejlepší cukrářka. Shodou okolností je to mutantka a nejspíš nás nechá u sebe i přespat než bude dort hotový." Modrý přízrak mluvil rozumě.

„Dobře Mistique, veď nás."řekl Pietro.

Než by jste řekli „sušenka", stály před skromným krámkem.

Jednalo se o malí obchůdek bledě modré barvy, jenž byl zastrčený v úplném konci ulice mezi podobnými krámky ale přesto se něčím lišil.

Tou tajemnou aurou která jej obklopovala, byla tolik znatelná, že si jí každý všiml.

Bruce otevřel průhledné dveře a pustil celou naší smečku do nitra obchodu.

Jedním slovem by se to tu dalo popsat jako útulné. Čtyři stolečky v prostoru a u nich vždy tři židle. Na stěnách vyseli kresby tužkou rozličných témat a za pultem stála žena.
Nemohlo jí být víc než čtyřicet ale její moudré oči viděli mnoho.

„Zdravím, Copak si budete přát?"Promluvila hlasem jako med.

„Ahoj Meredith. Vím, že mě teď nepoznáváš ale jsem to já, Mistique a měla bych na tebe zvláštní prosbu."řekl přízrak.

„Raven, víš že pro tebe cokoli. Co potřebuješ?"odpověděla.

„ Ten nejlepší dort ve tvaru Eiffelovy věže a místo kde budeme moct složit hlavu než bude hotov. A až se vrátím  do naší doby splatím ti to. V roce 2017 a ne později."řekla s úsměvem.

„To nebude problém a přespat můžete tu. Donesu vám polštáře, deky a i něco málo k jídlu. Ten dort bude zítra hotov a vy si do té doby můžete projít tohle úžasné město." řekla.

„Dobře a ještě jednou děkuji." S touto větou pokynula svým společníkům aby jí následovaly ven.

„Za tmy se tu opět sejdeme a do té doby si každý může jít kam chce."Než na to kdokoli stačil nějak zareagovat už mizela v nejbližší uličce.

Krátce na to se někam vytratila i blondínka se svým milým. Na ulici tak proti sobě zůstal stát jen vlk a ten kterého slíbil chránit za každou cenu.

Když jsme šly sem viděl jsem moc pěkný park kde bychom mohli počkat do tmy pokud ti to nevadí.

Ozval se po chvilce Lokiho hlas v jeho hlavě.

„Nevadí, jen mě budeš muset vést. Tak kudy ?"Odvětil téměř okamžitě.

Vlk se mu přitiskl těsně k levé noze a po celou cestu ho navigoval než jej usadil na lavičku ze které byl úchvatný výhled na Eiffelovku i na západ slunce. Ne, že by to Pietro právě teď mohl nějak extra ocenit.

Vlk se usadil po jeho boku a nechal se od něj hladit zatím co mu do nejmenšího detailu popisoval jejich okolí. Jednalo se opravdu o nádherný park.
Kolem nich kvetli Sakury, Růže, Jasmín, Lilie, Rododendrony a mnoho dalších úchvatných květin. Nedaleko od nich byla kašna do které zamilovaní házeli své mince a přáli si štěstí.
Plně vzrostlé stromy jim svými korunami dopřávaly alespoň trochu soukromí.

Muž se ještě chvíli nechal unášet atmosférou toho místa a užíval si příjemné ticho než ho sám porušil.

„Loky přemýšlel jsem..."

Anoo? Mám se obávat?

„Nemusíš. Od chvíle kdy jsi se mi vyznal jsem nad naší situací přemýšlel z různých úhlů. Neznám tě tolik abych mohl říct, že tě rovněž miluji ale mám tě rád a to by nám jako slušný základ pro začátek snad mohlo stačit. Chci tě víc poznat , protože jsi první mimo mou sestru kdo se o mě stará a upřímně ho zajímá jak se cítím. A pevně věřím v to, že jednou, nejspíš to nebude ani trvat nějak moc dlouho a i já budu moci s čistím svědomím říct, že jsem se do tebe zamiloval. Než ten den nastane prosím tě o trpělivost a možnost tě poznat."řekl.

Máš tolik času kolik jen chceš. Miluju tě a příjmu cokoli mi dáš. I když třeba jednou potkáš někoho lepšího nebudu ti stát v cestě ke štěstí a budu vděčný za ty okamžiky kdy jsem tě měl pro sebe. Protože když někoho miluješ chceš aby byl štastný i kdyby to bylo bez tebe.

Po celou dobu co mluvil se Loki díval před sebe na oblohu ale po poslední větě upřel své oči na svou lásku. To co uviděl ale nečekal. Na Pietrově tváři byl mírný rumělec, na rtech jemný úsměv a z očí mu tekli slzy.

To vyděsilo Lokiho jako málo co.

Nebreč, co jsem udělal? Řekl jsem něco špatně? Prozraď mi v čem jsem udělal chybu, já mám v mezi lidských vztazích mezery. Navíc je to pro mě poprvé co budu mít vztah z někým na kom mi záleží víc než na sobě. Ale jedno vím jistě nechci abys plakal a už vůbec ne kvůli mně.

„Nic jsi neudělal ani neřekl špatně Loki. Jsou to slzy dojetí, protože to bylo to nejkrásnější co mi kdy kdo řekl. A nepochybuji, že s touhle výřečností mě buděš k těmto slzám dohánět často. Mám tě moc rád ."odpověděl mu s úsměvem.

Valnou část těchto slov mumlal do vlkovy srsti, do které schoval i svůj uslzený obličej.

„Věřím, že toto je dokonalé místo pro začátek vztahu a věřím, že před sebou máme nadějnou budoucnost. Spolu to zvládneme." Šeptal s nadějí v hlase do vlčího ucha.

Přesně tak spolu.

Najdeme si naše štěstí.

Máme tu další a na dlouho asi posledni kapču. Mám teď moc práce ve škole. Pokusím se ale nejspíš to semnou bude ještě horší než do teď.
Berte to jako dárek vy co jste to ještě nevzdály a čekáte na další díly. Doufám, že vás v nejbližší době nepřestanu bavit. Děkuji, Vážím si to a přeji mnoho trpělivosti.