Kuroshitsuji yaoi adventní kalendář

2. prosinec

William T. Spears - Toby aka gore-whore

Ronald Knox - já

Povzdechl si a ještě jednou vyhledal svůj odraz v zrcadle pověšeném na zdi. Prohrábl si rukou své blond vlasy a trochu si protřel oči. Moc dobře si uvědomoval, že zápis o sebraných duších za předešlý měsíc měl odevzdat již před pěti dny, ale vždycky mu do toho vlezlo něco jiného, nebo na to zkrátka zapomněl. Byl si vědom, že Will bude zuřit nebo jej dokonce sežere zaživa. To byl taky důvod, proč si nechal donášku papírů až na večerní hodinu. Pokud jej jeho nadřízený sprdne, alespoň to neuslyší jeho kolegové potulující se po chodbách. Dodal si v duchu ještě trochu odvahy, a pak už se odvážil zaklepat na dveře.

„Dále," houkl nevrle tmavovlasý shinigami, sedící v křesle za stolem a odložil pero, kterým cosi vyplňoval do nějakého dokumentu. Pevně doufal, že příchozí by mohl být konečně Ronald, s těmi papíry, které po něm už chtěl snad pátý den. Pěkně ho štvalo to, že mu je pořád nepřinesl, měl před sebou ještě spoustu práce, byl unavený a neměl zrovna dobrou náladu a poslední, co se mu chtělo, bylo nahánět Knoxe, ať mu přinese vyplněné zápisy.

,Hluboký nádech a výdech,' pomyslel si Ronald, ještě než překročil práh. „Tady nesu ty papíry," zahuhlal, natahuje před sebe ruce, v nichž svíral to, co měl mít už dávno hotové. Upřímně, nedokázal se svému nadřízenému ani podívat do očí, jelikož si uvědomoval svoji sakra velikou chybu. „Já... Uhm... Už bych je dávno přinesl, ale víš... Prostě mi do toho něco vlezlo a..." Ani se neodvažoval zmínit, že to „něco" byly menší oslavy, na kterých se zřídil tak, že byl rád, když se doplazil nějak domů... Natož aby dělal nějaké zápisy.

„Jistěže, 'něco', ti do toho vlezlo," procedil William skrze zuby a vyškubl svému podřízenému papíry z rukou. Zběžně je přejel pohledem, jestli nenajde hned na prvním listu nějakou chybu; a nebyl si jistý, jestli je rád, že tam žádnou nenašel, nebo nerad, že teď má o důvod méně být na Ronalda naštvaný. Nakonec papíry položil na stůl a upravil si brýle, které mu zase sjížděly po nose trochu dolů. „Už můžeš jít, jestli ještě něco nepotřebuješ."

Fakt se cítil trapně, a i když na jednu stranu měl neskutečnou chuť vypadnout, a pak se kanceláři vyhýbat nejméně týden, rozhodl se setrvat. „Já... Ehm... Se chci skutečně omluvit za pozdní dodání," začal a pokusil se vysmeknout hlubokou poklonu, ale špatně si vypočítal svou vzdálenost od stolu, takže se slušně praštil do hlavy. Dalších několik minut teda strávil tím, že se držel za místo, kde předpokládal, že mu do zítřka naskočí boule, a tiše skuhral. Potom se ale otočil zase na Spearse, snaže se nahodit zpátky vážnou tvář. „No, prostě jsem chtěl říct, že pokud existuje cokoliv, čím bych mohl odčinit svoji nedochvilnost, tak to rád udělám."

Na chvíli zaváhal a pak mu pohled padl na hromadu dokumentů na jeho stole. Přemýšlel, jestli Ronald to, s čím by potřeboval pomoci, zase nepokoní, ale nakonec se rozhodl dát mu šanci. „Možná by tu něco bylo..." zadíval se na blonďáka a podepřel si rukou bradu. „Vidíš všechny ty papíry? Potřeboval bych pomoct s tím, je abecedně roztřídit do složek," rukou mírně mávl na jednu stranu dlouhého stolu, kde se kupila menší hromádka již přetřízených papírů.

„Samozřejmě, na mě se můžeš spolehnout!" prohlásil rozhodně blonďák a zaparodoval salutování. „Táákže... Kde můžu začít?" Rozhlédl se kolem, nabral veškeré papíry, které byly na dosah ruky, a pak si s nimi za hlasitého „žuch" sedl na zem naproti Willova stolu a začal je třídit, ale s tím, že si pokaždé přeříkával abecedu, aby věděl, jak jdou jednotlivá písmenka za sebou.