Kuroshitsuji yaoi adventní kalendář

9. prosinec

Claude Faustus - Toby aka gore-whore

Alois Trancy - já

„Claudeee!" zaječel div, že ne na celé sídlo. „Já se nudííím! Okamžitě přijď sem!" Otráveně seděl na posteli a pozoroval, jak venku padá prudký déšť občas proložený zahřměním či oslnivým bleskem. Takhle to s počasím vypadalo už od rána, tudíž blonďatý šlechtic nemohl jít ven... Což jej neskutečně rozčilovalo a navíc měl spoustu nevybité energie.

„Spratek jedna otravná," zamumlal si pro sebe černovlasý démon, vylezl ze salonku, kde utíral prach, a radši hodně rychle vyrazil za svým pánem, protože jej nechtěl nechávat moc dlouho čekat; ne, že by mu na něm tak záleželo, ale nechtěl, aby měl nějaké kecy. Během půl minutky tedy zaklepal a následně i otevřel dveře od ložnice. „Ano, Vaše Výsosti? Přejete si?" zeptal se monotónním hlasem.

První, co udělal, bylo to, že po něm hodil plyšového medvěda válejícího se kousek od něj. „Jdeš pozdě," odůvodnil své počínání, přičemž se dětinsky zahihňal. Ale pak zase úplně obrátil a s vážným výrazem pohlédl na svého sluhu. „Když jsi mi zakázal mučit Hannah, tak bych byl velice rád, kdybys mi místo toho našel jinou zábavu."

Měl chuť toho medvěda hodit zpátky. Vycpaného kameny. Ale místo toho si jen mírně posunul brýle na nose a zadíval se na blonďáka. „Mohl byste si třeba číst," navrhl po chvíli přemýšlení, jak jej zabavit.

„Ale čtení je tak nůďo. Pffff. A navíc tady v sídle jsou jen dva typy literatury; buď nějaké dětské kraviny, nebo odporná odborná literatura. Kdo by něco takového sakra četl?! Ty snad jo?" Obrátil se na démona s hlavou nakloněnou na stranu.

Chtěl odpovědět, že by to všecko rozhodně četl raději, než vymýšlet zábavu nějakému blonďatému fakanovi v minišortkách, ale nakonec to zase nechal být, protože věděl, že mu to za to nestojí. Potřásl tedy hlavou a znovu se na krátkou dobu zadumal. „Nechcete si tedy zahrát nějakou hru? Třeba šachy?"

„Šachy? Tam je moc přemýšlení a je to zdlooouhavé a nezáživné" postěžoval si utrápeně Alois. Ano, měl příliš vysoké nároky, ale sám nic vymyslet nedokázal.

Vážně se mu zachtělo po Aloisovi mrsknout třeba omalovánky, ať si vybarvuje, a zase odejít, ale věděl, že by se musel tak jako tak vrátit... Jenže jemu už pomalu začínaly docházet nápady, co by mohl Trancy dělat. „Tak můžeme zkusit najít nějakou lehčí hru, u které nebudete muset tolik přemýšlet?" podal poslední návrh, co jej ještě napadl.

Blonďák se šibalsky pousmál, přičemž nahmatal polštář za sebou. „Nooo... Nebo třebaaa... POLŠTÁŘOVÁ BITVAAA!" S těmi slovy hodil svému sluhovi polštář přímo do obličeje. Potom si přes sebe přehodil peřinu a začal s pištěním běhat po pokoji.

S výrazem á la "čím jsem si tohle sakra zasloužil, co jsem kdy komu udělal" zůstal stát na místě a jen si upravil brýle, které se mu díky té ráně polštářem poposunuly úplně na stranu.

Ještě chvíli lítal po pokoji, ale pak se zastavil, shazuje peřinu na zem. „Claude? Ty si nechceš hrát?" zamumlal smutně, přičemž nasadil ublížený výraz.

„Ne," napůl odsekl, napůl ještě jakžtakž slušně odpověděl. Ta představa, že by měl s polštářem nahánět po pokoji Aloise zabaleného v peřině, mu přišla tak neskutečně trapná...

Blonďák chápavě pokýval hlavou. „Tak to budeme muset vymyslet hru, která bude bavit jak tebe tak mě." S těmi slovy a šibalským úsměvem přistoupil blíž ke Claudemu. Bylo až s podivem, jak rychle dokázal přepínat mezi různými náladami.