Kuroshitsuji yaoi adventní kalendář

24. prosinec

Agni - Toby aka gore-whore

Soma Asman Kadar - já

,,Nůůůdááá," prohlásil otráveně a zahodil za sebe jednu nebohou knížku, napsanou významným autorem 16. století, která se rozplácla na koberci asi tak půl metru od něj. ,,Kdo by něco takového četl?! Vždyť je to strašně depresivní... A složité!" postěžoval si a rozhlédl se okolo sebe. Ciel byl totiž tak hodný, že mu vybral z knihovničky nejlepší (Teda alespoň podle šlechtice.) ze Shakespearových děl, aby se princátko během pobytu v městském domě nenudilo. Jenže se zjevně tak úplně nestrefil do Somova vkusu. ,,To radši půjdu zkontrolovat, jak se má Agni," zamumlal si pro sebe a vydal se hledat svého sluhu. A jelikož byl čas oběda, bylo mu jasné, kde jej tak asi najde.

Seděl v kuchyni a na v klíně měl postavenou mísu s bramborami, které s úsměvem a pobrukováním nějaké indické písničky loupal; byl v celé místnosti úplně sám, neboť Sebastian, kterému předtím pomáhal s přípravou oběda, musel odběhnout pryč a Ind měl tím pádem za úkol zůstat v kuchyni a hlídat jídlo, aby se nic nespálilo. Agniho popravdě docela zajímalo, co dělá Soma... Ale, vzhledem k tomu, že princ předtím dostal ke čtení od Phantomhiva nějakou knížku, tak bělovlasý doufal, že se snad baví.

Přesně v ten okamžik se pootevřely dveře a vzniklou škvírou dovnitř nakoukl zvědavě Soma s úsměvem od ucha k uchu. ,,Agni? Jak pak se máš?" zeptal se mile, dělaje první, možná trochu ostýchavý, krůček do místnosti. Nechtěl totiž svému sluhovi nějak překážet nebo přidělávat práci a starosti navíc. Agni totiž pro něj skutečně moc znamenal a ačkoliv to tak nemuselo vždycky vypadat, princ na něj vždycky myslel, aby se druhý Ind měl skutečně dobře a byl spokojený.

Zvedl pohled od brambor a šťastně se na nově příchozího usmál. ,,Oh, princi, mám se skvěle! Zrovna jsem si říkal, co asi děláte vy," pohledem vyzval druhého Inda, ať jde dál do místnosti; protože to, že tam mohl sedět sám, si Agni sice docela užíval, protože měl taky svojí chvíli klidu, ale představa toho, že tam sedí se svým milovaným princem, mu přišla ještě tak milionkrát lepší.

Kadar vešel nadšeně do místnosti a plácl sebou vedle Agniho a šťastně se na něj zazubil. Chvíli tam jen tak seděl, pohupoval nohama a pozoroval bělovlasého, než se rozhodl prohlásit: ,,Snažil jsem se číst ty knížky od Ciela, ale byly na mě moc složité... Myslíš, že by sis některou z nich mohl přečíst se mnou? Že bys mi vysvětlil některé věci... Ale musíme najít nějakou veselou. Ciel mi tvrdil, že je to zábava, ale ve většině z nich pořád někdo umírá," postěžoval si otráveně.

,,Jak si přejete, princi, můžeme si pak přečíst něco spolu," pokýval souhlasně hlavou; úplně mladšího chápal. Proč by mělo vlastně někoho bavit si číst o tom, jak někdo jiný umírá? Copak už takhle nebylo na světě utrpení dost? Zvedl se, aby mohl odnést teď už oloupané brambory na kuchyňskou linku, a pak se vrátil zpátky k Somovi; teď už měl všechny úkoly od Sebastiana hotové, takže se mohl princi konečně pořádně věnovat.

,,To jsem rád. Víš, s tebou je všechno mnohem zábavnější!" rozzářil se jako sluníčko, přičemž pevně bělovlasého objal. Vlastně si nedokázal vůbec představit, co by tak bez něj dělal... Ano, možná byl na Agniho až příliš vázaný, ale on už jinak existovat nedokázal. A ani by asi nechtěl.

Okamžitě objetí opětoval a přitáhl si mladšího Inda blízko k sobě, pokládaje mu hlavu na rameno. Přivřel oči a spokojeně vydechl; takhle by dokázal Somu objímat klidně celý den. Upřímně, teď se mu obzvlášť nechtělo Somu zase pouštět a vážně doufal, že má mladší taky objímací náladu, protože násilím ho u sebe držet rozhodně nechtěl.

Spokojeně zamručel, jelikož se mu líbilo, jak si jej bělovlasý k sobě přitiskl. V jeho objetí si vždycky připadal tak v bezpečí, milovaný, opatrovaný, chráněný před veškerým zlem... Vážně byl rád, že má Agniho u sebe. S ním se nemusel bát vůbec ničeho. Po nějaké době si ale uvědomil, že druhému Indovi potřebuje sdělit něco důležitého... Bohužel ještě nevěděl, jak to provede a co přesně řekne, takže jen sestrvával ve stejné pozici, zatímco se snažil rozjet mozek na plné obrátky.

Tak nějak automaticky začal Somu pomalu hladit rukama přes záda a jen si tam tak tiše užíval jeho blízkosti, toho, že tam může být s ním a že jsou oba dva šťastní a spokojení. Protože to, aby byl jeho princ šťastný spokojený, bylo pro Agniho rozhodně to hlavní.

Cítil se skutečně šťastný; klidně by sám sebe pokládal za nejšťastnějšího člověka na zemi... Jenže si uvědomoval, že pokud bělovlasému neřekne, to co má právě na srdci, tak se asi dříve nebo později utrápí k smrti. Takže se trochu poodtáhl, aby mohl staršímu pohlédnout do očí. ,,Agni?" špitl trochu vyplašeně.

,,Ano? Děje se něco, princi?" Starostlivě se podíval na Somu a prsty jedné ruky mu jemně odhrnul vlasy z obličeje, do kterého mu viselo pár zbloudilých pramínků. Pak, místo toho, aby ruku odtáhl, ji nechal položenou na Somově tváři a pozoroval jej, čekaje, co mu princ poví.

,,Já... Víš... Chtěl jsem ti říct..." Každé slovo z něj lezlo jako z chlupaté deky a několikrát se i odmlčel, kousaje se do rtu, jako by snad uvažoval, že nakonec nic neřekne. Pak se ale zhluboka nadechl, pohlédl do bělovláskových hlubokých překrásných očí a tiše pronesl: ,,Asi tě mám mnohem víc radši než jen jako sluhu."

,,Princi..-" všechno to v něm tak zvláštně poskočilo, když si uvědomil, co se mu Soma asi snaží říct. Popravdě... Nikdy vlastně ani nepřemýšlel o tom, že by i on mohl mladšího mít radši, než by správně měl mít, ale když se nad tím teď tak pořádně zamyslel, byla to pravda; měl ho vážně moc, moc rád, ale přišlo mu to tak přirozené, že se s tím prostě nezatěžoval a bral to tak nějak automaticky jako součást toho jejich vztahu. Došlo mu, že by ale taky mohl něco konečně říct, takže se zhluboka nadechl a rukou, kterou měl pořád položenou na Somově tváři, ho přes ní něžně pohladil. ,,Já vás mám taky moc rád, princi."

Srdíčko se mu zatetelilo radostí, jelikož takováhle odpověď byla přesně tím, co si nejvíc přál slyšet. Jeho sluha pro něj prostě znamenal víc než celý svět a nic to nemohlo změnit. Nikdy. Ani slovy nedokázal popsat, jak je úžasné, že jsou jeho city opětovány. Náhle jej něco napadlo; pro jistotu se rozhlédl, aby se ujistil, že v kuchyni s nimi nikdo není, a pak zlehka přitiskl své rty na ty Agniho.

Zajel prsty Somovi tak nějak automaticky do vlasů, se spokojeným výdechem zapohyboval rty proti těm jeho a natiskl se na něj. Vážně přitom zadoufal, že se Sebastian nerozhodne vrátit do kuchyně zrovna teď, protože to by asi nebylo úplně nejlepší... (I když, možná by pro to Michaelis pochopení měl, kdo ví~)

Přivřel oči, přičemž spokojeně zamručel, spojuje své ruce sluhovi za hlavou. Snažil se polibek co nejvíce prohloubit a vychutnat si jej, jak nejvíce to šlo.

Polibek Somovi oplácel a přál si, aby to nikdy neskončilo; po pár minutách se ale musel odtáhnout pro vzduch. Pořád měl při tom ale prsty vpletené v Somových vlasech a zblízka jej s širokým úsměvem pozoroval.

Nevěděl, co by měl říct, tak se jen potěšeně usmál. Chvíli bělovlasého pozoroval, zaměřuje se na každý detail jeho obličeje, ale pak se k němu znova natiskl, aby mohl cítit sluhovu blízkost. Spokojeně přivřel očka a špitl: ,,Budeme spolu už napořád, že?"

Znovu položil obě dvě ruce na Somova záda a začal jej přes ně hladit. ,,Budeme," ujistil prince a přivřel oči. ,,Já vás nikdy neopustím," slíbil.

Neodpověděl a jenom se spokojeně uculil, jelikož Agnimu skutečně věřil, takže bylo jasné, že pokud bělovlásek někdy něco slíbí, tak to taky dodrží. A pokud řekl, že jej nikdy neopustí, tak to tak bude a zůstane to tak už navždycky.