Kuroshitsuji yaoi adventní kalendář

5. prosinec

Joker - Toby aka gore-whore

Dagger - já

Docela uvažoval o tom, že by z cirkusu utekl, nebo se alespoň na chvíli ztratil. Nebo by prostě možná stačilo zalézt do svého stanu a další dva týdny se neukázat, ale uvědomoval si, že se za to fiasko během vystoupení musí jít Jokerovi omluvit. Nedokázal říct přesně proč, ale sotva vedle něj principál stanul během vystoupení, začal být šíleně nervózní a pokazil celé číslo. Když jej lidi vypískali, utekl pryč se slzami v očích a ani se zrzkovi neomluvil... Teda, alespoň měl pocit, že by se měl omluvit.

Zajel si rukou do zrzavých vlasů a povzdechl si. Seděl, už za tmy, před svým stanem a přemýšlel o tom, co se stalo na posledním vystoupení; ne, že by byl na Daggera přímo naštvaný, to ne. Spíš byl trochu zmatený z toho, jak se blonďák zachoval, byl přece v cirkusu už dlouho... Tak proč by měl být najednou nervózní z vystupování před lidmi? Joker to zkrátka nechápal a žádné kloudné vysvětlení pro celou tu věc ho stále nenapadalo.

Pomalu kráčel mezi stany a doufal, že nepotká nikoho z jejich party. Pořád totiž ještě nezjistil, jaký mají na jeho selhání názor a upřímně, zrovna dvakrát se mu to zjišťovat nechtělo. Navíc bylo dost možné, že by jej zdrželi a jediný, s kým chtěl momentálně mluvit, byl Joker. Jen a pouze jejich principál. Takže si to pomalu docupital až k zrzkovu stanu, ale stejně zůstal asi dalších pět minut ukrytý ve stínech, odmítaje se pohnout.

Joker ještě nějakou chvíli zíral před sebe do tmy a pak se zvedl. Rozhodl se, že nejlepší způsob, jak zjistit, co je s Daggerem, bude ho jednoduše najít a zeptat se ho na to, protože čím déle tam seděl, tím víc pochyboval, že za ním blonďák sám od sebe přijde a taky se začínal trochu bát, jestli se mu něco nestalo... Jenže sotva zatočil za svůj stan s tím, že jde hledat, nevšiml si postavy, která tam stála, a omylem do ní vrazil.

Myslel, že na místně dostane infarkt, jelikož jeho srdce vynechalo asi tři doby, než začalo znova tlouci. Ale o to bušilo rychleji a víc divoce, že si blonďák na okamžik říkal, že mu asi vyskočí z hrudi. Chtěl něco říct, ale zase nastal ten okamžik, kdy měl v hlavě jak vygumováno a pusu si mohl otvírat, jak chtěl, ale stejně z ní nevycházel žádný zvuk.

„Daggere?" zrzkovi chvíli trvalo, než se zorientoval a poznal, kdo stojí před ním. „Promiň, nechtěl jsem do tebe vrazit, nevšiml jsem si tě v té tmě," začal se omlouvat. „Ale... vlastně, jsem rád, že jsem tě potkal hned tady. Šel jsem tě totiž zrovna hledat, víš?"

„Vážně?" pípl překvapeně blonďák, protože si připadal jako nejzbytečnější člověk na planetě Zemi, a byl přesvědčen o tom, že nikomu nestojí ani za to, aby se na něj podívali... A pak tady byl Joker, který o něj měl strach, který jej chtěl jít hledat... Možná by se i radoval, kdyby v něm nepřevládal pocit zklamání. „A já zase přišel za tebou," dodal nezřetelně.

„To je dobře, že jsi přišel ty za mnou, poněvadž si musíme promluvit," Joker zvážněl. Nebyl si ale tak úplně jistý, jak se šikovně zeptat na to, na co potřeboval, protože tak nějak počítal s tím, že bude Daggera hledat trochu déle a bude mít víc času na to, si to promyslet. „Um... Ohledně toho, co se stalo dneska na představení... Nechceš mi něco říct, nebo tak?" zeptal se po chvilce.

Povzdechl si a sklopil pohled k zemi, předstíraje, že ta hrouda u špičky jeho boty je velice zajímavá. „Omlouvám se, fakt strašně moc. Vím, že jsem to zbabral na plné čáře, a proto jsem se tě chtěl zeptat, jestli bych to mohl nějak napravit." Nevěděl, co dalšího by měl dodat, protože se mu zrovna dvakrát nechtělo s pravdou ven, že to, co jej tak rozhodilo, byla principálova blízkost, která pořádně dokázala zamávat s jeho pocity, myšlenkami ale i s jeho jednáním a vystupováním.