Kuroshitsuji yaoi adventní kalendář

14. prosinec

Lau - Toby aka gore-whore

Sebastian Michaelis - já

Ladně se vyhýbal všem lidem v drahém elegantním oblečení, kteří se dnes večer rozhodli přijít pobavit na jeden z posledních plesů sezóny. Za normálních okolností by teď asi postával po boku svého milovaného mladého pána, ale vzhledem k tomu, že sem dnes Ciel přijel se svou snoubenkou a její rodinou, nechtěl jim překážet v takovém soukromém setkání. (A navíc nechtěl, aby jej Elizabeth navlékla do nějaké růžové ohavnosti a aby jej madam Francis zase donutila k tomu příšernému ulízlému účesu.)

Postával poblíž jednoho stolu s občerstvením a za pas k sobě tisknul Ran-Mao. Lehce znuděným pohledem přitom přejížděl přes všechny lidi okolo nich, kteří se evidentně docela bavili; pili, jedli a tančili. On ale nikoho okolo moc neznal a neměl zrovna dvakrát chuť se nějak extra socializovat. Takže si s mírným povzdechem položil bradu na Ran-Maino rameno a v duchu se rozhodl, že pokud se do půl hodiny nějak nezabaví, tak zase půjdou. Upřímně, čekal, že na jednom z posledních plesů celé sezóny bude víc zábavy.

Snažil se tak nějak odklidit bokem od hlavní zábavy, protože zrovna dvakrát neměl náladu na to vybavovat se s nějakými neznámými lidmi... A už vůbec nestál o to, aby se na něj lepily zbohatlé paničky shledávající ho nejatraktivnějším mužem plesu. (Ne, že by mu někdo o tomto titulu něco říkal, či jej rovnou pasoval... Ale on si byl zkrátka téměř jistý, že tomu tak ve skutečnosti i je.) Proto taky nakonec skončil u jednoho ze stolů s jídlem. Zrovna uvažoval o tom, jestli si má něco nabídnout, když vtom zaregistroval dvě známé osůbky, které byly tak moc ikonické, že je nešlo přehlédnout. Několika ladnými kroky k nim přišel a jako slušně vychovaný sluha pozdravil.

„Vida, Phantomhivský komorník," široce se usmál, zatímco Ran-Mao v jeho náručí pouze mírně kývla na pozdrav, hned na to se ale naklonila k Lauovi, něco mu pošeptala a on jen přikývl; následně se dívka odebrala ke stolu s občerstvením a oba dva muže tam nechala o samotě. Lépe řečeno, tak moc o samotě, jak to jen na plese plném lidí šlo.

„Jsem mile potěšen, že jsem narazil na někoho známého," pousmál se mile Sebastian, zatímco ale v duchu uvažoval, kampak asi zmizela Ran-Mao. Respektive, proč zmizela, jelikož nebývalo moc zvykem, že by se nějak od Laua oddělovala. „Jakpak si užíváte ples?" rozhodl se položit zdvořilou otázku.

Pokrčil rameny a opřel se o zeď za ním. „Popravdě, přijde mi to tady trošičku nudné," prohlásil a po očku sledoval Ran-Mao, která si nabírala kus od nich jídlo z velkých táců na talíř. Pak se ale zase zadíval na Michaelise. „Kdepak je vůbec mladý hrabě? Býváte přece vždycky spolu~" povytáhl obočí a uculil se.

„Mladý pán? Ten má momentálně jinou zábavu," odvětil s malinkým pozvednutím koutků vzhůru, jelikož si přesně dokázal představit Cielův výraz, když kolem něj pobíhá jeho upištěná snoubenka. „Nechtěl jsem překážet a měl jsem pocit, že mne zrovna není potřeba... A ano, tento ples je takový hodně fádní. Očekával jsem něco víc vzhledem k tomu, že patří k posledním v sezóně. Chtělo by jej to nějak oživit~."

Souhlasně pokýval hlavou. „To by tedy chtělo..." Na rtech mu pohrával mírný úsměv, když malinko pootevřel oči a podíval se na černovlasého komorníka před sebou. „Nějaké nápady na oživení?" pokrčil jednu nohu, kterou taky opřel o zeď a znovu pohledem zkontroloval Ran-Mao; krom toho, že se pár čumilů neubránilo několika nápadným pohledům na její výstřih, vypadala docela v pořádku a něco jedla. Lau vytušil, že jim dávala prostor, protože ona jako jediná znala jeho myšlenky (a choutky), jež se všechny tak nějak týkaly Phantomhivského sluhy, a měla pro ně nejspíš i víceméně pochopení. A za to jí byl Lau vděčný.