Naturel- pomsta (Avengers; Wafieair 2)

Kapitola osmá- "Přišli jste na kafe?"

Převalovala jsem se v posteli mého určeného pokoje a stále myslela nad tím, co se dneska všechno stalo. Od té hádky mezi Buckym až po komickou situaci, kdy jsme ho přistihli, jak se líbá s Wafieair. Taky nesmím zapomenout na náš rozhovor se Stevem. Konečně jsem šťastná, že jsem s někým navázala kloudný vztah, i ten kamarádský. Na rtech se mi objevil úsměv při vzpomínce na jeho rudý obličej a jak jsme si podali ruce.

Když už jsem si myslela, že neusnu, vyhrabala jsem se z vyhřátých peřin a pouze v legínách a tílku na spaní se vydala z pokoje do jídelny, kde by taky měla být i malá kuchyňka. Zatím bylo šero, ale to je vždy, jelikož jsme pod zemí, tady spíše záleží, jak to tady člověk nastaví. V kuchyňce jsem si vzala hrnek a dala do něho sypanou kávu, mezitím co se vařila voda v konvi. Posléze to zaleju, přidám cukr, mléko a to všechno zamíchám.

S hrnkem jsem se chtěla vydat zpátky do pokoje, kdyby mě neupoutaly tlumené rány, co se ozývaly pár metrů ode mě. Vydala jsem se po zvuku a raději nažhavila schopnosti, kdyby to byl náhodou nějaký vetřelec, ale jak se tak ukázalo, za dubovými dvoukřídlými dveřmi nebylo nic jiného než tělocvična a v ní Steve, co zběsile bušil do boxovacího pytle.

"Taky nemůžeš spát?" ozvu se, když zrovna nandával nový pytel, jelikož ten původní dost zřídil.

Dost sebou polekaně trhl, jak to nečekal, ale nakonec se ke mně obrátil s úsměvem na tváři. "Jo, ty taky?" uvolnil si obvazy na rukou, schoval je do tašky, co míval u sebe, tu přehodil přes rameno, vzal si ručník a přešel ke mně.

"Ano...spala jsem dost, když mě pohltila ta horečka," ušklíbnu se a nemohu z něj spustit zrak. Na sobě zrovna měl sportovní světlé tričko, tepláky a botasky. Musím podotknout, že ty svaly na hrudi a rukou byly sakra vidět.

"Tak to jsme na tom technicky vzato stejně. Jen s tím rozdílem, že já spal v ledu," taky se pokusil o úšklebek.

Chápavě kývnu. "Četla jsem o osudu kapitána Ameriky, ale musím říct, že jsi se vyspal do krásy," snažila jsem se o vtip, zatímco se zasmál a stydlivě sklopil hlavu.

"Tohle ještě nikdo neřekl," promnul si se smíchem zátylek.

"Konečně jsem v něčem první," zasměji se a podívám do hrnečku, kde pomalu ale jistě chladla světlá tekutina. "Nechceš?" nabídnu mu.

"Ne, děkuji, jsi hodná," zavrtěl odmítavě hlavou a najednou nastalo to prazvláštní ticho, při kterém jsme se navzájem dívali do očí a utápěli se v nich.

"Bože, to by se nemělo stávat," odtrhnu od něj pohled, jakmile si uvědomím tu situaci.

"Ale ne...naopak," Steve spustil tašku a ručník na zem, vzal mi hrnek, co skončil vedle tašky a položil své ruce na mé tváře. "To, co jsem ti řekl včera, byla blbost. Já totiž k tobě necítím pouze kamarádství."

"Takže chceš být něco jako sourozenec?" zeptám se zvědavě.

Nešťasťně pootevřel ústa, že něco řekne, ale přerušil ho příchod Buckyho, takže jsme se od sebe odtrhli.

"Nerad vás ruším, ale právě někdo vniknul na základnu. Wafieair je nechtěla pustit, jenže nějak obešli systém," vychrlil a spěšně odešel.

"Tak to musíme jít," pokývu vážně hlavou, seberu ze země svůj hrníček a opustím tělocvičnu.

"Kde jsou?" optám se Wafieair a Buckyho, jakmile dorazím na ústředí v hlavní místnosti, kde byly počítače a všelijaké přístroje, kterým sama nerozumím, ale Wafieair očividně ano.

"Zrovna se sem blíží, ještě pár metrů," znepokojeně odpoví Wafieair.

"Zaznamenaly je kamery?" zajímalo právě přicházejícího Steva.