Naturel- pomsta (Avengers; Wafieair 2)

Kapitola čtvrtá- Zasněžená krajina- 2.část

"Máte s sebou nějakou lékárničku?" ozvu se do jejich hádky slabým hlasem. Všichni rázem zmlkli a přesunuli pozornost na mě.

"Jo, ale ránu jsme ti už ošetřili. Máš to vydezinfikované, zastavené krvácení, kryté sterilním čtvercem a zpevněné obvazem," opatrně vysvětlil Steve.

"A co antibiotika? Máte tam nějaká?" vydechnu.

"Jako penicilin?" vzpamatuje se Bucky, já pouze přikývnu. Nemám sílu už skoro mluvit.

"Jdem ho najít, rychle," zavelel a společně se Stevem a Clintem odešel.

"Proč tady vůbec jsme?" zajímám se.

"No, ono jak se pod tebou propadla zasněžená půda, někde nad tebou tím vznikla tahle jeskyně. Všichni jsme se tím zemětřesením rozdělili, ale já se nejdříve potkala s Clintem a následně jsme vás uviděli v té jeskyni. Ta pohroma i pohltila základnu, takže nikdo neví, kde kdo je, nemáme žádné vysílačky, abychom kontaktovali ústředí, nemáme nic, abychom si přivolali pomoc. Kluci tady poblíž nalezli quinjet a tam naštěstí bude jídlo, pití a lékárnička na týden, ale stejně tady dřív zmrzneme, takže to je jedno. Spíše mě děsí ta představa, že se o naší nouzi dozvěděl Aeroxon a klidně mohou být na cestě nás tu povraždit," na jeden zátah ze sebe dostala Wanda a šla mi vyměnit studený obklad na čele.

"Já...moc se omlouvám....vůbec jsem nevěděla, že..." utla mě jejím prstem na mých vyschlých rtech a zavrtěla hlavou.

"Nebyla jsi to ty, chápeme to," zašeptala a zkontrolovala mi tep.

"45/min, bradykardie, já vím," smutně se usměju, když se zhrozí.

"Kruci, to je špatné, to je moc špatné!" začala vyšilovat a chytala se za hlavu.

"Wando," oslovila jsem ji, ale vstala a začala pochodovat po jeskyni. "Wando," zkusím to tedy znovu a když bez úspěchu, s vypětím všech sil vykřiknu: "WANDO!" To už konečně zpozorní a upře na mě svůj zrak. "Je to v pořádku, ano? Teď nepotřebuju, aby ses dostala do panického šoku, spíše prosím použij svou telepatii a zjisti, jak jsou na tom kluci," požádám a uklidním ji, tak si sedne vedle mě, oči se jí změní na šarlatovou barvu, kolem ní se rozprostřela růžovočervená mlha a během chvíle to zmizelo.

Vyděšeně sebou cukla a vytřeštila už kaštanové oči.

"Co?"

"Kluci jsou na cestě sem, ale ne jediní!" vypískne, skočí kamci dozadu a znovu se přede mnou objeví tentokrát s glockem.

"Umíš s tím zacházet?"

"Ne," polkne.

"Tak mi ho dej a ty použiješ svou schopnost, ano?" natáhnu k ní svou zlomenou ruku, avšak váhá. "Wando, zabijí nás, pokud jsou z Aeroxonu," naléhám, tak mi ho opatrně předá, já ho pomalu nabiju, i přesto, že to bolelo jak čert.

"Ale co budeme dělat?" špitne.

"Bojovat do poslední kulky v zásobníku nebo dechu," povzdychnu si a obě napjatě čekáme, až se vetřelci objeví ve vchodě do jeskyně. Wanda ještě před nás svou telekinezí přesunula velký balvan, abychom byly schované a v tom se tam objevil první muž.

"Hej! Tady to vypadá, že tu někdo je," křikne za sebe, vezme si zbraň z pouzdra a nabije ji.

"Ještě víc to zahulákej, aby o nás věděli, idiote!" zasyčel druhý, co se tam objevil. Podle znaku na jejich ramenech jsem poznala, že se opravdu jedná o Aeroxon.

Na nic jsem už nečekala, vystřelila a trefila toho prvního do čela, takže se skácel a hned po něm následoval druhý, jak ho Wanda telekinezí odmrštila. Začali přibíhat ostatní a nebylo jich dvakrát málo. Kulky mi ubývali, i přes to, že jsem na každého jen jednou vystřelila a zabila.