Naturel- pomsta (Avengers; Wafieair 2)

Kapitola sedmadvacátá- Nadějný plán- část 2.

"To si děláš srandu, ne??" obořil se na mě Bucky, pomohl Waf vstát ze země a přímo mě zavraždil pohledem.

"No co, sama stiskla rozbušku, neříkejte, že už vás taky neštvala," bránila jsem se a rozhodila rukama.

"Car, je pravda, že poslední dobou to bylo těžké, ale uznej....to jsi teď docela přehnala. Vždyť ti nikdy neublížila, proč ty jí jo?" snažil se mi domluvit Steve.

"Už i ty jsi na její straně??" ohromeně k němu vrhnu pohledem.

"Já teď nejsem na ničí straně, je potvrzuju fakta," pevně mi opětoval pohled.

"A má zatraceně pravdu," zabručela Waf a držela se za krvácející nos. Au, že bych měla až takovou šlehu? Ale líto mi jí opravdu nebylo.

"Jděte všichni k čertu, fakt," zavrčím na všechny přítomné, zalezu do pokoje mě a Steva, nezapomenu prásknout dveřmi a zamknu se.

"Car, ihned odemči! Car!" vzápětí se začal dobývat Steve.

"Nech mě být!! Jdi pryč!" zakřičím zpět a plácnu sebou do postele. To už je opravdu vrchol. Je pravda, že mi ruply nervy, ale to těhotenství tomu taky nepřidává. Nálady se mi mění jak na houpačce, jednu chvíli jsem naštvaná, jednu chvíli bych brečela.

"Jak myslíš zbabělče! Válku jsi rozpoutala ty!" ještě jsem zaslechla zavrčet Waf a protější dveře taky práskly.

Zkroušeně jsem si povzdechla, schovala si obličej v dlaních a nechala téct hořké slzy po lících a rukách. No co jsem říkala o těch náladách?!

"Car, omlouvám se. Asi jsem to taky přehnal, ale to tě teď ani trochu nezžírá svědomí?" ach Steve, proč jsi vždycky tak vytrvalý?

"Ne Steve, ani za mák. A docela se mi i ulevilo. Z ní se vyklubala mrcha, jak má být!" křiknu zpět. Mám ale vůbec pravdu? Opravdu jsem to přehnala? Měla jsem se víc ovládat?

"Jak myslíš, jsem kdyžtak v kuchyni," vzdychl Steve a ozvaly se tlumené kroky, jak odešel.

Jak dlouho jsem vůbec dokázala být v tomhle rozpoložení? Asi pět hodin? Namáhavě vstanu z postele, došourám se do koupelny a opláchnu si obličej. To už bylo lepší. V tom mě napadlo, že bych se mohla stavit u Kate, jak jí to jde. Ta jediná by mi asi rozuměla.

Ještě se trochu upravím a už jsem na cestě k ní. Tiše a nenápadně, aby mě nikdo nespatřil. Před laboratoří jsem si přes prosklené dveře všimla, jak Bruce cosi ťuká do počítače a Kate si hází s míčkem. Tak to jsme teď asi na tom podobně.

Vzala jsem za kliku, otevřela dveře a vešla dovnitř. Kate si mě ihned všimla.

„Co ty tu?“ chytla míček a upřela na mě zrak.

„Potřebuju se tu na chvíli schovat, jestli nevadí,“ pousmála jsem se. A to byla svatá pravda.

„Stalo se něco?“ strachovala se.

„Ne. Teda. Vrazila jsem Waf pěstí do nosu,“ zabrblala jsem a opřela se o lůžko. Trochu mi to nešlo přes jazyk se takhle přiznat.

„Já bych měla na tváři radostnější výraz. Taky už jsem měla párkrát chuť jí jednu vrazit. Snad se jí už konečně rozsvítí,“ ušklíbla se. Záviděla jsem jí takovou bezstarostnost. Je taková škoda, že budeme muset opustit toto místo, ale udělali jsme škody víc než dost.

„Aspoň někdo se mnou souhlasí,“ usmála jsem se.

„Copak? Kapitánovi a soldierovi se to nelíbilo?“ uchechtla se.