Naturel- pomsta (Avengers; Wafieair 2)

Kapitola šestnáctá- To zní jako plán.

Do Brooklynu jsme dorazili asi hodinu po našem velmi zdravém obědě. Steve nechal auto na parkovišti, vystoupili jsme a v tichosti přišli ke vchodu řadového domu.

Steve se pozorně porozhlédl, zda nikdo nesleduje, shýbl se a pod rohožkou přede dveřmi vzal klíč, kterým následně odemčel a mohli jsme vejít.

"Jak jsi to věděl?" zajímalo Waf.

"Myslím stejně jako on. Jsme přeci tatáž osoba jen z jiné reality není-li to pravda" odpověděl Steve.

"Vlastně jo," nakonec připustila.

Já se zaměřila na celé útulné bydlení. Nebyl to sice žádný luxus, ale pro jednoho stačilo. Mělo celkem 3 místnosti plus záchod s koupelnou a vše bylo sladěné do béžové barvy. Kuchyň byla spojená s jídelnou, ložnici stačila pouze postel se skříní obsahující zrcadlo, na stěnách obrazy s tématem válka a vítězství a malá taburetka, v pokoji se nacházel gauč, křesla a velký kulatý dřevěný stůl a záchod s koupelnou byly zařízeny jednoduše. Já se zapomněla v ložnici a prohlížela si fotografie v rámečcích na taburetce.

"To jsou moji rodiče. Sára a Josef Rogersovi," zašimral mě Stevův hlas u ucha, následně jsem ucítila jeho ruce kolem pasu spojené na břiše, polibek na hlavě a bradu na mém temeni.

"Vypadají sympaticky," uznale kývnu.

"Jo, oni oba byli přátelští, ale řekl bych, že mamka byla narozdíl od táty, který se nikdy nevzdával, hodnější a citlivější," zašeptal a znovu mě políbil ve vlasech.

"A tohle jste vy s Buckym?" tipnu si při ukázání na ty dva tak před stoletím. Mohlo by jim být tak sedmnáct, přátelsky se objímali kolem ramen a šťastně se zubili.

"Ano. V té době ještě nebyly žádné problémy, Bucky šel na vojnu, ale o rok později jsem přišel o otce," slyšela jsem, jak se mu to strašně těžko říká, tak jsem zbytečně moc nevyzvídala a přesunula pohled na poslední rámeček.

"To je Peggy Carterová. Už jsem ti o ni vykládal," vysvětlil.

"Vzpomínám si," přitakám. "Je docela pěkná."

"Stejně tě mám raději," zašeptal, otočil si mě k sobě a věnoval mi vášnivý polibek, který jsem mu opětovala.

"Copak ti dva dělají?" zeptám se zvědavě, když se odtáhneme.

"Spí jak zabití. Sotva prošmejdili dům a zalehli na gauči a křesle," ušklíbl se.

"Tak to bychom mohli využít příležitosti a něco s tím udělat," zablyštilo mi v očích.

"No to teda," uculil se a přitáhl si mě do dalšího polibku.

Tentokrát jsme ale neskončili pouze u něj a opravdu jsme k tomu potřebovali postel.

........................................................................................................................................................

"Wafieair, za jak dlouho budeme muset nasbírat posily a vrátit se do naší reality?" zeptal se jí Steve při našem sezení v pokoji po snídani. Já seděla hned vedle něj na gauči a ona vedle Buckyho na křeslech.

"Nejlépe po Novém roce, proč?" trhla sebou, protože ji pravděpodobně vyrušil ze zasněného pohledu na Buckyho.

"Přemýšlel jsem, jestli se dá tady napravit budoucnost. Naši realitu by to nezměnilo, ne?"

"To sice ne, ale jejich ano. O co se snažíš?" pozíravě ho prohlédla.

"Mohli bychom tu předejít krveprolití," vysvětlil svou myšlenku.