Naturel- pomsta (Avengers; Wafieair 2)

Kapitola šestadvacátá- Nadějný plán- část 1.

Další den mě probudila ranní nevolnost. Jak jinak, že... V rychlosti jsem přeletěla prázdný pokoj a v koupelně ulevila žaludku. Jen doufám, že celé těhotenství nebudu jen zvracet. Dnes je to obvzlášť intenzivní. Spláchla jsem záchod, vypláchla si v umyvadle ústa a šouravým krokem zase šla do pokoje se ještě trochu dospat, kdyby mě v tom ovšem neodradil pohled na dva momentálně nenáviděné lidi.

Atmosféra rázem zhoustla a ta bouřka tomu dodávala trefný efekt. Radši jsem je obešla, když uprostřed ložnice stáli jak sloupy a sedla si na postel.

„Co chcete?” otráveně se jich zeptám.

„No neboj, nejsme tu dobrovolně. Za takovou primadonou bych nešla,” ušklíbla se Wafieair.

„Mám ti snad připomenout včerejšek?!” nebezpečně zavrčím.

„Car! Waf! Dost prosím,” najednou mezi nás vstoupil Steve. To mi pohled rázem změkl. Jemu bych nikdy nechtěla ublížit.

„Promiň Steve,” omluvně špitnu, tak kývne, sedne si vedle mě a objal kolem ramen.

„V pořádku. Dotáhl jsem je sem proto, abychom se konečně smířili,” naléhavě na nás pohlédl.

„Myslím, že Wafieair toho posrala tolik, že nemám šanci se s ní smířit,” ztvrdne mi směrem k ní pohled.

„Car,” pokárá mě Steve.

„Co? Ještě řekni, že všechno udělala dobře a osobně dohlédnu na to, aby jste všichni letěli z mrakodrapu, přestože vy všichni jste byli moji nejlepší přátelé a ty můj kluk,” bez rozmyslu vyhrknu.

„Carol, prosím, zkus Waf pochopit. Je toho na ni moc a vyčítá si, co provedla,” snažil se mě usměrnit Bucky, přešel ke komodě a opřel se o ni.

„Že nás poslala někam do háje a vyvolala zde občanskou válku? To se teda divím,” vykroutím se ze Stevova sevření a vstanu. Waf celou dobu mlčela a v obličeji se jí střídalo tolik emocí, že jsem je nedokázala spočítat.

„Car, já se ti určitě neomluvím a ani se nechci nějak smiřovat, jak tvrdil Steve, ale chtělo by to, abychom byli chvíli v klidu a nestrhli velkou pozornost Avengers,” nakonec tiše promluvila.

„Jasně,” odfrkla jsem si a přešla k ní „ty jsi vždycky myslela pouze na okolí, ale co se děje uvnitř party, to je ti naprostý šumák! Hlavně že sis musela hrát na nějakou super hrdinku a zaútočila na Avengers! ” vyčetla jsem jí a prstem do ní několikrát šťouchla.

„To nebylo fér!” odstrčila mě a šla si sednout ke stolu co nejdál ode mě. Kluci tuhle situaci sledovali mlčky.

„Možná ti to nepřijde, ale život prostě není fér! Vůbec nemám chuť se tady s tebou dohadovat, vždycky tomu nasadíš takovou perlu, až to bolí! Už s tím konečně přestaň!” vykřiknu k ní.

„Tak konečně přestaň buzerovat a hrát si tu na kapitánku! Ty si neuvědomuješ, do jaké situace jsme se dostali! Hraješ si tu ještě na chudinku, sama sebe lituješ a nezajímá tě, jak se my cítíme!” oplatila rozhněvaně.

Chtěla jsem jí ještě něco říct, ale někdo za mnou otevřel dveře a já byla nucena zmlknout a otočit se za tím zvukem.

„Kate, co ty tu?“ zarazila jsem se, když mi došlo, kdo tam stojí.

„Říkala jsem, že dneska přijdu a dáme se do vymýšlení plánu, jak vás dostat domů,“ pousmála se a strčila ruce do kapes u kalhot.

„Čekala jsem, že přijdeš později,“ pousmála jsem se.