Strážce duší- Druhá šance

12.

Vailly měla dobrou náladu. Právě se jí povedlo přemluvit její bývalou skupinu, aby s ní spolupracovala. I když jejich reakce nevypadala zrovna nejpozitivněji. Skoro to vypadalo, že jí nevěří. Jak by jim ale mohla lhát? Po tom všem by to bylo směšné.

Černá kočka pobaveně mrskla vousky.

Vždyť jim lžu o sobě.

Teď se musela soustředit na hledání. Bylo jí dobře. Přítomnost těch tří jí byla příjemná. I když to tak oni necítili, ona si připadala zase jako před smrtí. A přesto úplně jinak. Zvláštní, co všechno se může tak rychle změnit.

Pečlivě prohlížela každý obchod ve své části centra. Opravdu nechtěla nic přehlídnout. A tak prošla každý kout a tmavé místo. A aby šetřila čas, tak mezi obchůdky běhala. Chtěla ušetřit co nejvíce času, aby pak mohla přemluvit skupinu k přečkání noci v úkrytu. Také musí stihnout ten úkryt postavit. Zabezpečit. Kdyby to nestihli, tak by to celé bylo zbytečné. Vůbec by nebyli v bezpečí.

Na chvilku se zastavila a pootevřela tlamičku, aby lépe rozpoznala pachy okolo sebe. Připadalo jí, že něco cítí. Ježily se jí z toho chlupy na zádech. Nějaký vnitřní pocit ji nutil ten pach následovat. Ani netušila, co to cítí, ale zdálo se jí to povědomé a v té chvíli nebyla schopná uvažovat jasně. Jako by něco zastřelo její mysl. Slepě šla kupředu s čumáčkem neustále větřícím.

V tom zaslechla kočičí zavřeštění. Uši se jí hned napnuly, aby byla připravená kdyby se to ozvalo znovu. Mlčky, se svaly připravenými a vpozoru čekala. Očima projížděla okolí. Právě byla v druhém patře a ten výkřik byl hodně blízko.

A po chvilce se to opravdu znovu ozvalo. Tentokrát tomu ale bylo rozumnět. Bylo to zoufalé volání o pomoc. Byl v něm slyšet strach tak jasně, až to bylo trochu děsivé.

Neváhala ani chvíli. Běžela za tím voláním tak rychle jak jen mohla. Po té zvláštní podlaze se ale běželo stěží. Klouzalo to a tak jen prodlužovala kroky ve skoky, aby se vyhla pádu. Zdál se být ale neodvratný. Nemohla prodlužovat skoky pořád. Nakonec jí podjely packy a Vailly se jen tak tak stihla zachytit zábradlí, čímž zabránila smrtelnému pádu do přízemí.

Vytřeštěnýma očima zýrala dolů a snažila se zklidnit svoje splašené srdce. Už měla smrt před očima. Jako v mrákotách se pustila zábradlí a rozklepanýma nohama se postavila na pevnou zem. Jaký hlupák dělal tuhle podlahu? Jak po tom dříve mohli chodit ty bytosti, které toto centrum vybudovali?

Zhluboka se nadechla a znovu se pustila za tím voláním. Tentokrát už neběžela. Ale šla rychle. Jakmile zabočila, naskytl se jí pohled na skupinu koček u zabedněných dveří jednoho obchůdku. Byly tři a všechny dorážely na vchod.

Vailly se k nim přiřítila a prudce zabrzdila těsně u nich připravená na cokoli. Černý kocour se na ni okamžitě otočil celý naježený a varovně zasyčel. Tím upoutal pozornost dalšího, prachově hnědého kocoura. Vailly se automaticky také naježila a připravila se bránit. Takovou reakci od nich nečekala.

Byla to past!

Srdce jí bušilo a neklidně házela ocasem ze strany na stranu s výhružným mručením. Uši měla přitisknuté k hlavě.

,,Co si zač?" zasyčel černý kocour a nespouštěl z ní své modré oči. Byl velký a pod krátkou lesklou srstí se mu rýsovaly svaly. Byl větší než Vailly. Možná byl i stejně velký jako Tygr. Nejspíš by z něj byl hrozivý protivník.

Vailly se trochu uklidnila. Nechala srst klesnout a ocasem naposledy švihla ke straně. Usoudila, že toho kocoura nejspíš napadlo to samé, co ji. Jen se lekl, že by mohla být nepřítel. Ona by tak nejspíš také zareagovala, kdyby se k ní zničehonic přiřítil cizý kocour.