Strážce duší- Druhá šance

33.

Černá kočka spolu s prachovým kocourem zaraženě sledovala šedého mourka, jak pořádá myš. Hltal ji s chutí hladovějícího, přestože teprve před chvílí snědl tlustou veverku. Nevěnoval kapku pozornosti svému okolí a pohledům, jež k sobě stahoval.

,,Je jako bezedná jáma na jídlo," zamručel ohromeně Capper neschopen odtrhnout zrak.

,,Sebral mi myš," zamručela ještě ohromeněji Vailly.

,,Jak se toho do něj může tolik vejít?" zamračil se Capper nechápavě, jako by se na to snažil přijít a bolela ho z toho hlava.

,,Sebral mi myš," zopakovala Vailly stále nevěřícně. Olízla si přemýšlivě čumáček a švihla ocasem. Nestihla si ani kousnout. Tyto se přikradl a kořist si bez ptaní přivlastnil. Nikdo mu v tom nebránil, protože všichni byli příliš omráčení z toho, že se to vůbec stalo.

V jejich skupině se tohle ještě nikdy nestalo a pokud se to mělo stát, nikdo by neuhádl, že to udělá zrovna mladý kocourek. Ten stejný, který měl vždy starost o stav svých společníků. Tyta bylo občas těžké přesvědčit, aby si něco vzal, než měli všichni ostatní. Tohle tedy bylo opravdu nevídané a, všichni to cítili, znepokojivé.

Vailly stále postrádala chuť k jídlu a hlad ji nijak zvlášť netížil. Nedokázala si ale pomoct, cítila se ošizeně. Tyto, zvláště poslední dobou, věnoval velkou pozornost jejímu zdraví. Přesvědčoval se, že je v pořádku a že každý den aspoň něco snědla. Proto byla nejspíš nejvíc zařazená ze všech.

,,Můžeme jít znovu na lov," navrhl Capper duchem nepřítomně, ,,Ale asi si to budeš muset sníst ještě v lese, jinak svoji kořist už nikdy neuvidíš."

Vailly pouze zamrskala vousky a zvedla se.

,,Možná později," zavrtěla hlavou, ,,Něco si potřebuju ujasnit."

Než stihl Capper něco namítnout, mířila pryč k nejbližším domům. Neplánovala se sice vracet do města tak brzy, ale tohle bylo nutné. Potřebovala si urovnat myšlenky a to mohla jen jedním způsobem.

Díky svým rychlým nohám se brzy ocitla dost daleko, aby nebyla v jejich táboře slyšet a zároveň dost blízko, aby byla jen v okrajové části města.

Rozhlédla se a pečlivě ověřila všechny pachy v nejbližším okolí, než zvedla hlavu k obloze a z plných plic zavřískala.

,,Sněženko! Porada!"

Bylo to sice riskantní, ale doufala, že když je den a je na okraji, nemusí se bát žádných lebků. Předpokládala, že budou někde zalezlí číhat na nebohé tuláky. Přesto se jí srdce rozbušilo a napjatě čekala. Cítila však i zvláštní radost z toho, že něco takového udělala. Byl to příjemný pocit. Jen, kdyby to nebylo tak nebezpečné.

V napětí čekala, dokud se zpoza jedné budovy nevynořila bílá kočka.

,,Co tě to napadá?" zavrtěla zmateně hlavou Sněženka, ,,To si opravdu myslíš, že tě uslyším jen proto, že křičíš? Máš štěstí, že jsem byla poblíž."

,,Potřebuju s tebou nutně mluvit," upřela na ni vážné oči strážkyně. Ze Sněženky v tu chvíli opadla veškerá obezřetnost a rozzářila se zájmem.

,,Pojď se radši projít," švihla přesto ocasem, načež se poklusem vydala pryč, ,,Pro případ, že by tě slyšelo i něco jinýho, než já."

Obě kočky tedy vyrazily po okraji, bok po boku se sluníčkem pražícím jim do zad. Bylo to příjemné, což přimělo Vailly k chmurné myšlence, jestli její společnice postrádá teplo. Věděla, že duše už necítí podněty ze světa živých. Tudíž je nemuselo trápit žádné počasí, ale neuměla si to představit. Pro ni to bylo tak samozřejmé, že nad tím pomalu ani nepřemýšlela.