Strážce duší- Druhá šance

16.

Černá kočka začala pomalu, ale jistě panikařit. Mlhavě ai uvědomovala, že něco řekla, ale její hlas se nějak vytratil a pokaždé, když pochopila další čast toho, co se asi děje, se jí zatmělo před očima. Víc a víc její mysl zaplňovali temné myšlenky a tahali ji do mdlob. Nechtěla se ale zrovna teď zhroutit a tak jen stála, zírala vytřeštěnýma očima do země a snažila se uklidnit svůj splašený dech. Bylo jí těžko a nejradši by se schoulila do nějakého tmavého kouta a třásla se dokud by neusla. Pak by možná nemusela myslet na to, co se stalo. Pokud by ji to neděsilo ve snech jako noční můry. Je před něčím takovým vůbec úniku?

Ucítila na svém rameni dotek něčího čumáčku. Na chvilku se jí rozšířily zorničky a zadrhl dech. Vše, co v tu chvíli viděla, trvalo jen zlomek sekundy a nikdo jiný to neviděl. Nemohl to vidět. Pro ni to nebyl nový obraz. Nebylo to prvně. Vrátilo ji to ale do reality.

Pomalu a rozvážně zavrtěla hlavou ze strany na stranu a odehnala tak mlžnou clonu před očima. Pevně je zavřela a zvedla hlavu, načež se dlouze nadechla. Otevřela je a spatřila starostlivý a povzbudivý pohled ocelových očí, které se ve tmě stříbřitě leskly. Byl to Capper, kdo jí jako první poskytl podporu. Pořád ale nevěděla, jestli jí něco říkal. A to ji děsilo. To ticho.

Prachový kocour sklopil uši a natáhl k ní krk. Opět otevíral tlamičku v němých slovech. Podle jeho výrazu si mohla jen domýšlet, že to říká dost nahlas. Napínala uši a soustředila se celou svou myslí. Nevěděla, jak by to mohlo pomoct, ale ani nemrkala. Po chvilce to vzdala a nešťastně zavrtěla hlavou. Nic. Neslyšela vůbec nic. Najednou si připadala tak malá a neschopná. Když teď bylo takové ticho, najednou, jako by neexistovala ta tíživá situace, ve které se všichni nacházeli. Jako by venku vládla normální noc. Přála si aby to byla pravda. Veškerá síla a vůle z ní pomalu vyprchávali. Její mysl se bořila sama do sebe.

Co teď budu dělat?

Jakoby z dálky viděla, jak se všichni v místnosti napnuli a zahleděli se na barikádu s úzkostnými výrazy. Jenže ona se na nic nezmohla a stále jen zírala do země. Sedla si a ovinula svůj ocas těsně kolem svých zesláblých bolavých pacek. Neměla sílu vstát. Koutky očí viděla, jak kolem ní běhají Capper, Merlent, Gris a Tygr ve snaze bránit barikádu, která se mohutně otřásala. Vše se zdálo tak pomalé. Jako by se čas zpomalil. Nedokázala na nic myslet. Srdce se jí pomalu uklidňovalo, až si najednou připadala jako jediná klidná kočka v okolí. Okolní, vnější svět, panikařil a hroutil se. Jenže ona pociťovala jen klid a prázdnotu.

Zavřela oči. Najednou jakoby kromě ní nic neexistovalo. Vše bylo pryč. Veškeré obavy z úplňku zastřela tma. Tma a neprostupné ticho.

***

Byla schoulená v malé díře v zemi a třásla se. Jejím malým tělíčkem otřásaly mohutné vzlyky. Uši měla těsně přitisklé k hlavě a ocáskem si obímala svoje boky. Nevěděla, jestli má oči zavřené nebo otevřené. Byla tma. Úplná tma. Ani drobný paprsek světla neozářil temné místečko. Kromě jejího pláče nebylo slyšet vůbec nic. Ticho vládlo všude kolem ní a bylo jí nevítaným obětím. Jako starý přítel, který se jí snaží uklidnit. Jenže ona ho nechtěla.

Připadala si sama. Jakoby ji všichni opustili a ponechali svému osudu. Ta představa ji bolela víc, než cokoliv jiného, co kdy zažila.  Nechtěla být sama. Přála si vidět uklidňující tvář své sestry a přála si schoulit se v obětí své maminky. Jenže tu nikdo nebyl. Jen ona a studená vlhká díra. Mohla si jen v hlouby své mysli představovat, že je skutečně u maminky a představovala si její láskyplná slova plná útěchy. Nic z toho tu nebylo.