Strážce duší- Druhá šance

30.

Šedý kocourek mlčky přistoupil k Maily, opět zírající na ten zvláštní šperk a posadil se. Chvíli hleděl na amulet spolu s ní, protože byl pořád zvědavější, co na tom jeho kamarádka vidí. Zdál se mu ale obyčejný. Jistě, byl krásně zdobený, neměl na sobě ani stopu rzi a na slunci se krásně leskl, ale jediné, co upoutávalo jeho pozornost byl červený kámen uprostřed. Perfektně vyhlazený a kulatý. Skoro jako by byl okem, tiše nahlížejícím na ztrápenou tvář zrzavé kočky.

,,Potřebuješ něco, Tyto?" zeptala se po nějaké době unaveným hlasem.

Kocourek zavrtěl hlavou: ,,Nepotřebuješ pomoct? Napadlo mě, že dvě hlavy toho vymyslí víc."

,,Tady nejspíš není, co vymýšlet," vzdychla Maily. Bylo znát, že je vyčerpaná a deprimovaná. Věnovala tomu tolik času a ještě na nic nepřišla. Po takové době byl amulet stále stejnou nerozluštitelnou záhadou jako na začátku.

,,Co ty víš?" pokrčil rameny, ,,Vždycky je šance, že se něco objeví. A pokud věříš, že s tím amuletem něco je, nejspíš to tak bude. To, že si zatím nic nenašla neznamená, že tu není nic, co může být nalezeno."

Maily, povzbuzená jeho slovy, přisunula amulet k němu, aby si ho mohl prohlédnout. Kocourek se na něj zahleděl moudrýma zkoumavýma očima a obě kočky spolu tiše rozmlouvaly, dokud měsíc nevytlačil slunce z oblohy.

×××

Ucítila studený dotyk na svém zátylku, díky němuž se s trhnutím probudila z bezesného spánku. Hlavu jí okamžitě zaplavily poplašné myšlenky, ale jakmile spatřila upřený pohled Grisiných očí, uvolnila se.

Natáhla před sebe přední tlapky v protažení a dlouze zívla, jak se probírala z rozespalosti, jež ji stále držela v sevření. Gris mezitím trpělivě čekala a ani nemukla.

,,Co se děje?" zeptala se nakonec Vailly, již plně bdělá se pousmála na svoji sestru.

,,Musím ti něco říct," oznámila stroze zrzka a aniž by to nějak upřesnila, zmizela v průchodu z úkrytu. Vailly pouze unaveně zavrtěla hlavou a zvedla se s bodnutím lítosti ze svého vyhřátého pelíšku. Neslyšně prošla kolem spícího Tyta a Toren a protáhla se ven.

Udeřil na ni ranní chlad, až se celá zachvěla při té náhle změně. Slunce muselo teprve vyjít, jelikož bylo stále šero a stíny pokrývaly les za úkrytem stejně jako město před nimi.

Gris na ni čekala na hranici lesa a zamyšleně přitom pošvihávala ocasem ze strany na stranu.

,,Co mi musíš říct?" zeptala se Vailly, když k ní doběhla a obě bok po boku vyrazily mezi stromy. Pronesla to s nadhledem, ale cítila ze své společnice, že chtěla mluvit o něčem vážném. To nikdy nevěstilo nic dobrého. Jistě, Gris byla vážná téměř pořád, ale Vailly už toho s ní prožila dost, aby věděla, kdy to bylo důležité.

Zrzka měla pevně sevřené čelisti a ostražité oči, dokud nebyly hluboko v lese a po městě nebylo ani stopy. Přestože se poté trochu uvolnila, stále měla napnuté svaly a očima kontrolovala okolí, jakoby se na ně měla vrhnout tlupa zuřivých lebků.

Posadila se do chladného mechu a pokynula jí, aby udělala totéž.

,,Proč jsme šli až sem?" nechápala Vailly, ,,Copak si mi to nemohla říct u úkrytu?"

,,Nechtěla jsem, aby to slyšel i někdo jiný," odpověděla Gris stručně, ,,Je tu Sněženka?"

,,Jsme tu jen my dvě," ujistila ji černá kočka stále zmateně.

,,Dobrá," začala Gris, ,,Musím s tebou mluvit o úplňku."

Vailly se při tom slovu napnula a srst se jí trochu naježila. Okamžitě si vzpomněla na hrůzy té noci, kdy jí zemřela Misty s Laurey. Pořád to bolelo a byla si jistá, že ještě není připravená se k tomu vracet.