Strážce duší- Druhá šance

22.

,,Poběž!" vykřiklo zrzavé kotě a dál neúnavně kmitalo nožkama, aby bylo na kopci jako první. Za ním trochu pomaleji pospíchal strakatý kocourek, již celý zadýchaný a unavený. Nechtěl ale, aby se mu jeho kamarádka ztratila z dohledu.

Když konečně dorazil až na vrchol, kočička už tam seděla a nadšeně pozorovala hvězdnou oblohu, která se jim rozprostírala nad hlavami. Tisíce zářících teček na obloze se jí odráželo v doširoka otevřených očích.

,,Co tu děláme? Víš, jak bude Gris zuřit, až zjistí, že jsi se znovu vypařila?" naléhal na ni kocourek, ,,Radši se vrátíme."

,,Ty to nechápeš?" mrkla na něj Maily stále se široce usmívající.

,,Co?" naklonil hlavu Tygr.

,,Copak to nevydíš?" zeptala se a stoupla si na zadní, aby byla jestě výš. Dlouho to nevydržela a sedla si, ale přední tlapky nechala ve vzduchu.

,,Co bych měl vidět?" nechápal.

,,Podívej na všechny ty hvězdy!" zavískala Maily.

,,Kvůli tomu jsme tady? Hvězdy jsou vidět skoro odkudkoli. Proč jsme museli šplhat na tenhle hloupý kopec?" zamračil se kocourek mrzutě. Byl ospalý a chtěl se vrátit ke Gris. Opravdu nerad se rozděloval.

,,Oni jsou tady," zašeptala kočička s pevným přesvědčením v hlase.

,,Kdo?"

,,Moji rodiče," odpověděla a on sklopil ouška a zahleděl se na oblohu. Tak proto.

,,Určitě jsou zase spolu a teď na nás shlíží. Máma mi vždycky vyprávěla o Mlze. Prý je to místo, které nakonec všechny spojí, ať už jsou ztraceni jakkoli daleko od sebe. To znamená, že ji zase uvidím... Jednou," vysvětlovala se zatajeným dechem Maily.

,,Chybí ti?" zeptal se tiše Tygr. Chápal ji. Nebylo to tak dlouho, co i on přišel o rodiče.

,,Ano," mňoukla, ,,Ale někdy když jsem hodně vysoko, mám pocit, že jsem jí blíž. Jako by tu byla se mnou."

Kocourek si sedl těsně vedle ní, aby cítila jeho přítomnost a potichu konejšivě začal vrnět. Do tváří jim zafoukal silný chladný vítr, který pozvedl její šálu, až působila jako křídla. Snad ji chtěl vyzvednout až k obloze, aby mohla spatřit samotnou Mlhu.

×××

Vailly se protáhla dírou a nasála chladivý večerní vzduch do čumáčku. Tolik pachů se vznášelo kolem a přivádělo ji na spoustu myšlenek, které se k nim pojily. Přivřela oči a setřásla ze sebe poslední zbytky únavy. Byla před ní dlouhá noc a nemohla si dovolit být nepozorná.

Vykročila směrem k budovám, když si uvědomila čísi přítomnost za jejími zády. Překvapeně se ohlédla a a nastražila uši. Přímo za jejím ocasem stála Sněženka. Její tmavé oči v přibývajícím šeru působily jen jako prázdné díry. Když na ni jeden nebyl zvyklý, působila opravdu děsivě, přesto, jak čistou měla duši. Duši. Černou kočku zajímalo pořád víc, co její kamarádku drželo na zemi. Nějaký důvod tu být musel. A když nezabila své vrahy, jaký byl?

,,Chystáš se někam?" zeptala se Sněženka zvědavě.

,,Jen mě napadlo, že bych mohla jít na lov, abych se procvičila," odpověděla Vailly a protáhla se. Rameno jí pořád trochu škubalo, ale už nebolelo. Aspoň ne tolik.

,,Jen na lov, nebo na lov?" naklonila hlavu bílá kočka. Vailly chvilku trvalo, než jí došel význam slov.

,,Prostě chci zabít pár lebků, než vyjde slunce. Nechci, aby se tu potulovali. A navíc je to moje povinnost. Měla bych ji začít plnit," vysvětlila. Sněženka kývla na srozumněnou.