Can you fix my broken heart? - Narry Storan cz

1.

"Nialle, miláčku. Honem to dojez. Přijdeš pozdě do školy." Seděl jsem v kuchyni a pomalu jsem do sebe soukal sendvič. Dneska ráno jsem fakt neměl hlad. Je pátek a ještě k tomu 21. Květen. Dneska měla narozeniny Lydia Evansová. Nejoblíbenější holka naší školy. Každý rok pořádá velkolepé oslavy narozenin pro celou školu. Je jí úplně jedno, že polovinu návštěvníků ani nezná. Je ráda středem pozornosti. A letos slaví osmnáctiny. Bude to největší party, jakou tohle město zažije. A já se jí nezúčastním, protože moje máma by tuhle party popsala jako "nebezpečnou akci plnou opilých, promiskuitních mladistvých delikventů, kteří nemají v úctě zákony a mravnost". Letos jsem se jí ani neptal na svolení. Stačil mi ten výstup před rokem.

"Ale no tak. Takovéto oslavy... to není nic pro takového slušného kluka, jako jsi ty, zlato. Vždyť ty nejsi jako ty ostatní děti. A pro tvoje srdíčko by to mohlo mít fatální následky. Ty přece nejsi hloupý, Nialle. Musíš se šetřit. A nemusíš se chovat jako ostatní, jen pro to, že je to cool, nebo jak to vy mladí říkáte. Nechceš se snížit na úroveň těch opilců. Víš vůbec, jak jsou tyhle akce nevhodné. Nebudu se o tom s tebou vůbec hádat. Nikam nepůjdeš."

A pak nastala půlhodinová přednáška o tom, jak se mladí neuváženě vyspí s někým, koho sotva znají a všechny následky ohledně sexu. Nejtrapnější chvíle mého života. Tohle už nikdy víc. Tiše jsem zamručel něco, jako odpověď, hodil do sebe zbytek snídaně a taky svou každoranní porci prášků a pak jsem popadl svůj školní batoh. "A pusu nedostanu?" Ozvalo se hned, jak jsem vyrazil ke dveřím. Vrátil jsem se a líbnul mámu na tvář. "Promiň. Měj se mami." "Mám tě ráda. Užij si to ve škole." "Ahoj." S tímto jsem opustil náš dům a pomalým krokem se vydal do školy. Bydleli jsme docela blízko, takže jsem mohl v klidu chodit pěšky. V půlce cesty se ke mně přidal můj spolužák a nejlepší kamarád Zayn. "Nazdar, Niallere. Tak co? Zeptal ses?" "Ahoj. Ne. Nemá to cenu. Stejně by mě tam nepustili." "Sakra Horane. Neštvi mě už. Je ti skoro 18, to se budeš pořád bát vlastních rodičů? Vždyť seš skoro dospělej. Nemůžeš se furt bát." "Já se nebojím. Ale co mám jako dělat, když mi to nedovolí?" "Použij trochu tu svoji hlavu. Co udělá normální teenager, když mu rodiče něco zakážou? Stejně to udělá a s mnohonásobným potěšením. Nemůžeš na party? Tak prostě zdrhneš. To normální lidi v našem věku dělaj." "Zbláznil ses? Já přece nemůžu jen tak utéct." "A proč ne? Víš vůbec kolikrát jsem já už utekl na party nebo za holkou?" zasmál se Zayn. "Jo, ale tvoje máma není jako ta moje." "Co ti tak může udělat? Dostaneš zaracha? Stejně ven vůbec nechodíš. Možná si vysloužíš pár domácích prací navíc nebo pár facek. Ale ty zážitky už ti to nevezme." "Tohle já nedělám. Naši by se zbláznili." Pokroutil jsem nad tím hlavou. Bylo to úplně šílené. Zayn neví, o čem mluví. "Jak chceš. Ale takhle zůstaneš panicem do smrti." ušklíbl se Zayn, hned na to ale schytal ránu do ramene. "Jau, co děláš?" "Sklapni." Zavrčel jsem, ale pak jsme oba propukli v hlasitý smích. " "Hele... zkus o tom alespoň popřemýšlet. Jedna party tě nezabije." "Tak jo. Já si to promyslím, ale už mi s tím dej pokoj. A dělej, za chvilku zvoní."

Celý den jsem se nemohl soustředit na nic jiného, než na to, co Zayn říkal. Mohl bych to udělat? Já nevím. Mámu by to asi zabilo. Když já chci alespoň jednou zažít něco zábavného. Jen jednou. "Pane Horane, jestli chcete přemýšlet o smyslu života, tak to prosím dělejte jinde, než v mé třídě." Z přemýšlení mě vytrhl hlas naší učitelky. Přestal jsem zírat z okna a znovu si začal dělat zápisky z literatury, nicméně v myšlenkách jsem stále sváděl boj sám se sebou. Když konečně zazvonilo, znamenalo to, že dnes už končím. Hodina kytary dnes odpadla, takže jsme si se Zaynem posbírali svoje věci a vyrazili jsme ke skříňkám. "Tak co? Rozmyslel sis to?" "Jo... rozmyslel jsem si to." "Takže...?" "Půjdu s tebou." "Ano! Konečně se chováš jako chlap a ne jako ustrašený děcko!" Zayn řval jak smyslů zbavený a objímal mě okolo krku. Oba jsme se usmívali. Měl očividně radost a já nakonec taky. Konečně začnu žít.

* * *

"Jak to mám udělat?" "Hlavně to zkus nenápadně. Když tě rodiče neuvidí odcházet, tak to bude mnohem jednodušší, ale musíš mít připravenou výmluvu na to, kdyby tě náhodou přistihli. Neoblíkej si nic spešl. Byl bys moc nápadnej. Já ti něco půjčím až budem u nás. " "A co jim mám teda říct, když mě chytí?" "Musíš říct, že jdeš někam, kde je to úplně bezpečný. Musíš počítat s tím, že na to nejspíš přijdou. Takže buď smířenej s trestem. Když se budeš přehnaně snažit, aby na to vůbec nepřišli, tak to bude jen horší. Věř mi. Kdykoliv jsem se vracel v noci domů a snažil se nepozorovaně vklouznout do domu, upoutal jsem pozornost celé ulice, to je prostě zákon schválnosti.Nejdůležitější je, aby to zjistili až bude pozdě. Ví vaši, kde Lydia bydlí?" "Ne." "A ví, že jsou ty narozky dneska?" "To asi ne, naposledy jsme se o tom bavili před rokem. To si nemůžou pamatovat." "Fajn. Takže by ti neměli udělat scénu na oslavě. To je dobře. Tak a teď k té výmluvě. Vem si doma nějaké sešity. Pak si je necháš u mě. Řekni jim, že se chceš jít učit do knihovny. Když ti to budou chtít zakázat, řekni, že nejede internet a že ty nemáš potřebné knížky a materiály ke studiu. " "Co když si to zkontrolujou. Naši nejsou sto let za opicema. Umí s počítačem i internetem." "Dobrá otázka. Základní pravidlo lhaní. Nikdy necouvej. Musíš být připravený na otázky a odpovídat na ně, ale nezacházej moc do detailů. A co je hlavní, nebudeš tak úplně lhát, prostě vypoj WiFi router a máš to." "To je chytré." Překvapilo mě, jak to má Zayn promyšlené." "Fajn. Nějaké dotazy?" "Asi ne. Myslím, že to zvládnu." "Fajn. Zlom vaz. Sejdem se u nás. Zatím." Zayn mě ještě poplácal po rameni a pak odešel, já pokračoval v cestě domů. Tohle zvládnu. Prostě musím.