Can you fix my broken heart? - Narry Storan cz

12.

Gemm odešla až hodně pozdě večer. Tommy ji vyzvedl a já zůstal sám. Tentokrát jsem ale svůj volný čas netrávil bezmyšlenkovitým zíráním na televizi nebo učením. Nemohl jsem z hlavy dostat tu tvář. Tu krásnou klidnou, tvář. Nemohl jsem na něj přestat myslet celou noc. Když jsem další den přišel do práce, vykašlal jsem se na snídani a šel jsem rovnou na pokoj 21. Ten patřil jemu. Niallovi. Sedl jsem si k posteli a jen se na něj díval. Vypadal spokojeně. Jako kdyby jen spal. Nevím proč, ale něco mě k němu táhlo. Patřím k lidem, kteří věří, že lidé v kómatu můžou vnímat to, co se kolem nich děje. Někomu by to možná přišlo divné, ne-li hloupé, ale já tak nějak chtěl, aby o mně věděl. "Ahoj. Já jsem Harry. Včera jsi mě hodně vyděsil. Ale už budeš určitě v pořádku. Tvoje výsledky vypadají dobře." Chtěl jsem s ním zůstat ještě chvíli, ale už jsem musel do práce. "Zase přijdu až budu mít trošku volna." řekl jsem a zvedl jsem se ze židle, pak jsem se pomalu vydal pryč. Řekl jsem si, že na něj nebudu myslet, neměl bych se upínat na žádného pacienta, to není dovoleno. Ať jsem se ale snažil sebevíc, nemohl jsem na Nialla přestat myslet. Kvůli hloupému tělocviku ten chudák už skoro půl roku leží tady a zaspal i svoje osmnáctiny. Jeho rodiče se musí trápit. Sakra Harry, přestaň na něj myslet. Spousta lidí každý den končí v kómatu nebo i hůř. Musím se soustředit na práci. Ale ať už jsem převlékal postele, píchal injekce nebo připravoval pacienty na operace, pořád jsem na Nialla nemohl přestat myslet. Nevím, co se se mnou děje.

* * *

"Harry, posloucháš mě?" "Co? Ano, jistě. Omlouvám se doktorko Wicková." "Celý den jsi nějak zamyšlený. Trápí tě něco?" "Ne, to je dobré. Jen tak přemýšlím. Moje sestra se bude vdávat." "Tak to gratuluju." Usmála se doktorka. "Ale ještě hodinu potřebuju, abys byl duchem přítomný." "Jistě, promiňte." Byl jsem na ambulanci a do konce pracovní doby už moc nezbývalo. Po zbytek směny už jsem se soustředil jen na práci. Hned, jak mě doktorka nechala jít jsem se převlékl a šel k Niallovi. Chtěl jsem ho ještě vidět. Ještě alespoň jednou. Hned jak jsem vešel do jeho pokoje mě ale zastavila drobná žena. Hned jsem poznal, že je to Niallova máma. Byli si hrozně podobní. "Ty jsi ten zdravotník, co zachránil našeho chlapce!" řekla a už mě svírala v náručí. "Paní Horanová, to nestojí za řeč. Dělal jsem jen svoji práci." usmál jsem se nervózně. Paní Horanová mě pustila a se slzami v očích se na mě usmála. "Jsme vám s manželem neskonale vděční. A říkejte mi Mauro. Tohle je Bobby." Muž stojící u Nialla kývl na pozdrav. "Já jsem Harry Styles." usmál jsem se taky. "Přišel jste Nialla vyšetřit?" "Ne, jsem tu jen pomocná síla. Ještě nejsem doktor, ale doufám, že budu. Přišel jsem se jen podívat, jak se Niallovi daří." "Zdá se, že lépe. Jeho mozková aktivita je velmi dobrá, ale ne tak dobrá, aby se probral." "Je mi líto, co se vašemu synovi stalo. Kdybych vám mohl nějak pomoct, tak mi prosím zavolejte." řekl jsem a podal paní Horanové kartičku se svým číslem. Ona se na mě usmála a přikývla. "To je od vás moc milé Harry. Děkujeme. " "Můžu se vás zeptat... tedy jestli je to moc troufalé, tak se omlouvám, ale mohl bych vědět, jak se to Niallovi stalo? Víte... nemůžu na to přestat myslet." "To je v pořádku. Stalo se to při tělocviku. Niall... měl nového učitele, ten nevěděl, že má Niall nemocné srdíčko.Snažil se mu to říct, ale on ho neposlouchal. Nechal ho běhat a Niallovo srdíčko to neustálo. Musel na operaci. Ta se povedla, ale z umělého spánku už se neprobudil." "Chápu, že je to pro vás velice těžké. A... žalovali jste toho učitele? Byla to přece jeho vina." "Ne. Nemělo by to smysl. Niallovi by to stejně nepomohlo a nám by to jen víc ublížilo. Jeho špatné svědomí je dostatečný trest." řekl pan Horan. "Chápu." Podíval jsem se na Nialla. Stále klidně spal. Usmál jsem se. Byl roztomilý.Nechtěl jsem dál narušovat rodinnou chvilku, tak jsem se rozloučil a vydal jsem se domů. Teď už určitě Nialla z hlavy nedostanu. A ani nechci. Něco na něm prostě je. A já ho moc chci poznat.