Can you fix my broken heart? - Narry Storan cz

22.

S nadšeným výrazem jsem se otočil na Harryho a skočil mu kolem krku. Harry mi se smíchem objetí opětoval. "Konečně budu doma!" "Jsem moc rád Ni. Vím, že už to tu nemůžeš vystát." Usmál se Harry a pohladil mě po tváři. Pod jeho dotekem jsem se zachvěl. "Když jsi tu se mnou, tak je to lepší." Doktor si odkašlal a tím na sebe znovu strhl pozornost, takže mě Harry přestal hladit a oba páry našich očí se stočily zpět k němu. "Vaši rodiče o tom ví a vaše matka je na cestě:" "Jede pro mě?" "To ne, jede sem, aby se s vámi dohodla, kdy si vás převezme. Dnes to prý ještě nejde." "Aha." řekl jsem trošku smutně. Harry stiskl moji ruku a tím mě trochu rozveselil, ale i tak jsem chtěl už domů. Doktor opustil pokoj s tím, že máma brzy přijde a všechno mi vysvětlí.

Harry čekal se mnou a hladil moji ruku. "Neboj se, už to máš povolené od doktorů, takže to nebude tak dlouho trvat." "Já vím, ale těším se domů. Tady je to hrozné. Ty jídla se nedají jíst, jsem tu pořád sám a není tu ani internet." Harry se začal nahlas smát. "Ale no tak. Tak hrozné to tu snad nemáme ne?" "No.. ty docela ujdeš." Vyplázl jsem na něj jazyk. Harry mě se smíchem šťouchl do ramene a pak mě políbil na nos. V ten moment klaply dveře a do pokoje vešla máma. Už jsem jí o nás řekl, takže nás to neodradilo od další pusy, než jsme jí věnovali plnou pozornost. "Dobrý den Mauro." "Ahoj mami." "Ahoj kluci moji. " Máma nezněla moc nadšeně. Věděl jsem, že to není kvůli našemu polibku. Byla ráda, že někoho mám. Přesto byla smutná. "Děje se něco?" Harry se zeptal první, za což jsem byl rád. "Broučku, já vím, že bys chtěl jít domů, ale je tu menší problém." "Jaký problém?" "Víš, já a táta už jsme si vyčerpali všechnu dovolenou. Když nebudeme chodit do práce, tak nás vyhodí. A ty potřebuješ plnohodnotnou péči. Někdo na tebe musí dávat pozor. Nemůžeme si tě vzít domů. Byl bys tam sám." Zůstal jsem na ni zírat jako na ducha. To ne, takže tu budu muset zůstat? "A-ale jak dlouho to bude trvat, než nebudu potřebovat dohled?" "Podle doktorů minimálně měsíc, než budeš moct zůstávat sám. A alespoň dva, možná dva a půl měsíce, než by se vůbec dalo uvažovat o návratu do školy." Tak to mě dostalo. Další měsíc v nemocnici? A není jisté, jestli se budu vůbec moct vrátit do školy? Po líci se mi svezla jedna neposedná slza. Cítil jsem Harryho ruku na svém rameni. Jeho dotek mi ale tentokrát nepomohl. Já už tady další měsíc nevydržím. Ale věděl jsem, že máma s tím nemůže nic udělat. Nebyla to její chyba. "Je mi to moc líto, zlato." "To nic." Utřel jsem si oči a zakroutil hlavou. "To nic. Já to chápu. Zůstanu tu."

Pohled Harryho:

Když Maura řekla, že Ni tu bude muset zůstat další měsíc, bylo mi ho neskutečně líto. Tak moc si přál jít domů. Viděl jsem jeho uslzené očka a nemohl nic dělat. Musím mu nějak pomoct. Musím něco udělat. Jsem jeho přítel. Je to můj úkol pomáhat mu a chránit ho. "A co já?" řekl jsem. Niall zvedl svoje oči a podíval se na mě. "Jak to myslíš?" "Mám už jen pár týdnů do přijímaček na medicínu. Za dva týdny mi končí smlouva v práci. " "Ale co to s tím má společného Hazz?" řekl Niall, vzlykajíc při tom. "Víš, mám dohodu s nemocnicí, že jestli se dostanu na školu, budu tu pracovat jako stážista. Minimální plat, ale velká praxe. Budu si moct dovolit platit studium a při tom nebudu mít tolik práce, že bych se nestíhal učit. Prostě skvělá harmonie mezi studiem a prací. Ale hlavně jde o to, že teď budu mít několik týdnů na to se učit. Pořád to nechápeš? Odejdu z práce o dva týdny dřív a budu se o tebe starat. Učit se přece můžu i u tebe a kdybys něco potřeboval, tak ti pomůžu. Je to prosté." "Já nevím drahoušku. Přece tě nemůžeme takhle využívat." "Máma má pravdu Harry. Potřebuješ na učení klid. Nikdy bych si neodpustil, kdyby ses na tu školu nedostal kvůli mně." "Mauro, prosím, zařiďte to. Odvezu Nialla ještě dnes." řekl jsem s úsměvem. Maura mě objala tak, jak to umí jen mámy a zašeptala: "Děkuju ti." , pak odešla. Niall se moc nadšeně netvářil. "Nemáš radost zlato?" "Harry, tohle po tobě nemůžu chtít." Sedl jsem si na postel k němu a pohladil jsem o po tváři. "Ni. Udělal bych cokoliv, aby ses měl dobře. Záleží mi na tobě. Udělám to, ať už si o tom myslíš cokoliv." Niall už zase plakal. "No tak, zlato. Neplakej." "Miluju tě Harry." 

"Cože?" "Nikdy jsem si nedovedl představit, že bych někoho měl. Natož kluka. A teď mám toho nejlepšího přítele, jakého si můžu přát. Dáváš mi přednost před svým celoživotním snem i když si to vůbec nezasloužím. Nezasloužím si tě a strašně moc tě miluju a jsem nejšťastnější, protože tě mám." Řekl to. Konečně to řekl. Nic na světě už není důležitější, než to, co ten malý blonďáček právě řekl. "I já tě moc miluju. Zamiloval jsem se do tebe na první pohled."