Can you fix my broken heart? - Narry Storan cz

14.

"Ahoj Harry" Pozdravil mě Zayn hned, jakmile vešel do pokoje. Musel přijít rovnou ze školy, protože měl svůj školní batoh, který odložil do kouta. Vytáhl z něj malou, modrou plyšovou sovičku a položil ji na Niallův noční stolek. Musel jsem se pousmát. Niall má sovy rád. Zayn si sedl do křesla vedle mě. "Ahoj." "Co je? Tváříš se nějak smutně." "Ale nic." "No tak.. vyklop to. Něco s Nim?" povzdechl jsem si. "Včera tu byl doktor. Nevěří, že se Niall ještě kdy vzbudí." "Oh." Vydechl Zayn a koukl se na Nialla. Pořád nehybně ležel na posteli. Zayn si povzdechl. "Jo, čekal jsem, že to přijde." Hned na to se ale usmál. "Ale my to s ním nevzdáme." řekl a otočil se na mě. "Že?" "Určitě ne." usmál jsem se taky. Chvilku jsme se jeden na druhého usmívali, pak jsme se ale oba otočili na blonďáčka před námi a jen ho tiše pozorovali. "Jak dlouho už tu jsi?" "Od rána." "Nemáš práci?" "Dneska mám noční." "Měl by sis trochu odpočinout, sedíš tu každý den celý den." "Jsem v pohodě. Když jsem tady, odpočinu si víc, než když jsem sám doma. Rád na něj dohlížím." "Jo, já vím. Jsi tady častěji než já, a to se ani neznáte. Já jsem jeho nejlepší kamarád a ukážu se tu jednou za čas." "To není pravda. Jsi tady tak často, jak to jen jde. Máš toho moc." "Kdybych tehdy něco udělal, vůbec tu nemusel ležet. Měl jsem se ozvat. Měl jsem se ho zastat. Zastavit to. Ale nic jsem neřekl." Zayn si často vyčítal to, co se Nimu stalo. "Není to tvoje vina. Nemůžeš za to." Zayn si povzdechl. "Víš co, nechám vám trochu soukromí. Stejně už se budu muset jít připravit na směnu." zvedl jsem se, poplácal jsem Zayna po zádech a opustil jsem pokoj. Zaslouží si být s ním chvilku sám.

* * *

Když jsem se na pokoj po pár hodinách vrátil, už ne jako návštěva, ale jako zdravotník, Zayn spal zkroucený v malém křesílku do klubíčka. Usmál jsem se na něj a podíval se na hodinky. Bylo půl 11. Zítra má školu a jeho rodiče už musí mít starost. Přišel jsem k němu a pohladil ho po rameni. "Zayne. Zayne. Vstávej." Zayn sebou trhl a otevřel oči. "Uh.. já usnul." zachraptěl a zvedl se. "Kolik je hodin?" "Půl jedenácté. Měl bys jít domů." "Jo, asi máš pravdu." řekl a protřel si oči. Podal jsem mu batoh a usmál se. "Neboj, budu ho chodit kontrolovat." "Dík Harry. Měj se." S tímhle opustil pokoj. Já zkontroloval Nialla, ale žádného zlepšení jsem se nedočkal. "Kdyby ses nám tak probudil. Všem tu moc chybíš." S povzdechem jsem ho pohladil po vlasech a pak jsem se vydal dál, bohužel jsem se musel přestat soustředit jen na Nialla a začít se soustředit i na ostatní pacienty. Obešel jsem pár pokojů a zkontroloval pacienty, pak jsem šel na ambulanci, kde už na mě čekala jedna z doktorek. Pozdravil jsem ji a sedl si za stolek a dal se do klasického papírování, které k téhle práci taky patří. Doufal jsem v klidnou noc, abych mohl ráno ještě chvilku zůstat s Niallem, bohužel moje přání nebylo vyslyšeno. Přivezli nám ošetřovatele ze Zoo, kterého napadla tygřice. Nechápu, jak si mohl myslet, že je bezpečné rušit tygřici s mláďaty. Ten chudák byl úplně na cucky a i když jsme se moc snažili, umřel dřív, než se dostal na sál. Vím, že bych si to neměl tak brát, ale tomu ošetřovateli nebylo ani třicet. "Nebuď z toho tak smutný. Tohle prostě k naší práci patří." Povzbuzovala mě Anna, která měla službu se mnou. "Jo, já vím, že bych neměl. To bude dobrý. Jestli chci být lékař, musím si na to zvyknout." Jenže na tohle vás žádné příručky a učebnice nepřipraví. Ráno jsem byl tak zničený, že jsem se u Nialla zastavil akorát na pár minut a pak jsem úplně hotový šel domů, kde jsem se neobtěžoval se sprchou nebo nějakým jídlem a rovnou jsem zapadl do postele a v tu ránu, jak se moje hlava dotkla polštáře, jsem usnul.