Splněný sen (Marcus & Martinus Fanfikce)

16.díl-My nejsme invalidi!!!

Pohled Terky:

Už je to asi týden co jsme doma z nemocnice, ale moc si tak nepřipadáme. Hned co jsme přijeli museli jsme si lehnout a moc se nehýbat, aby jsme se dokázali pořádně zotavit. Takže nás celý týden jen někdo obskakuje jestli něco nepotřebujeme. Kluci ani kvůli tomu nechodí do školy a všechny sešity a nové zprávy z dění ve škole nosí Ryan. Zítra máme jít na kontrolu a snad už by nám mohl dovolit se aspoň trochu hýbat. Asi do školy ještě nemůžeme, ale aspoň si udělat něco k jídlu sami. Chci se zvednout z postele když najednou:"Kam jdeš?" zeptá se mě Marcus. "Jdu si jen pro vodu" odpovím mu. "Já ti ji donesu" zvedá se z křesla. "Nejsem invalida, můžu si pro ni dojít sama" snažím se ho přesvědčit. "Ne to je v pohodě, v klidu si sedni a já ti ji donesu" mizí ve dveřích. "To jsi si ještě nezvykla, že ty dva prostě nepřemluvíme?" zeptá se mě Nikča. "No částečně už jo, ale i tak to budu zkoušet" odpovím jí, když si zase sedám. "Snad už od zítra by jsme se mohli zvednout a trochu se hýbat" protahuje se Nikča. "Snad jo" odpovím. Marcus mi donesl vodu  a pak se zase věnoval přepisování zápisů v sešitech. "Chceš s tím pomoct, jistě je toho hodně a já se nudím"pokusím se ho přesvědčit. "No... Jestli se na to opravdu cítíš.." začíná. "Jo jen mi to podej" skočím mu do řeči. Podá mi velkou knihu jako podložku a pak sešity a já konečně můžu něco dělat. Celé odpoledne jsem nedělala nic jiného než že jsem přepisovala nějaké sešity. Na chvíli se zastavil i Ryan a šel si s kluky zahrát fotbal. "Konečně dělají něco jiného, než že se o nás starají" říká mi Nikča. "Jo. Jsem ráda že se konečně baví a nemusejí si s námi dělat starosti, alespoň na tu chvíli." usměju se. "Jo. Ale celkem mě to štve že se kolem nás pořád motají. Mi přece nejsme invalidi, aby se o nás museli starat 24 hodin." povídá Nikča. "Jo přesně" odpovím a začneme se smát. Když už byl večer a Ryan šel domů přišla paní Gunnarsen, aby nám udělala večeři. Poté jsme si, jako každý večer, pustili film a šli spát. Už se nemůžu dočkat až mi zítra doktor řekne že se můžu hýbat, teda snad. Ráno jsem se vzbudila jako první, snad poprvé, hned jsem šla do koupelny dokud by mi to nějaký Marcus nezakázal. Vrátila jsem se do kuchyně a tam na mě naštvaně koukal, kdo jiný než Mac. "Co je?" usměju se na něj svým "nevinným" úsměvem. "No radši nic" usměje se na mě a pak přijde ke mě a dá mi pusu na čelo. "Jak se cítíš?" optá se mě. "Dobře, ale to už se cítím delší dobu." odpovím. "Já vím že jo,ale nechtěl jsem riskovat, kdyby náhodou. Proto jsem se držel pokyny doktora a ten říkal že do dnu kontroly máte ležet."řekne mi. "Já vím." odpovím a obejmu ho. Asi v deset ráno jsme jeli k doktorovi, nikdo tam nebyl takže jsme šli hned na řadu. Po všech vyšetření nám řekl přesně to co si s Nikčou říkáme už asi čtyři dny."Už nemusíte ležet, ale do školy můžete až ve středu, kdyby se náhodou něco zhoršilo." řekne nám na konci prohlídky. "Dobře, děkujeme. Na shledanou" odpovídáme už ve dveřích. Doma jsme si konečně normálně sedly na gauč a odpočívali. "Hele holky mi jdeme jenom s něčím pomoct rodičům, ale nevím kdy přijdeme. Zvládnete to? " optá se nám Tinus. "Jasně" usměje se na něj Nikča. "A s čím jdete pomoct?" zeptám se na oplátku já. "Se stěhováním" odpoví Tinus. "Vážně? A kam se stěhujete?" vyptává se udiveně Nikča. "Pojďte sem" řekne Tinus. Vyšli jsme před hlavní dveře a vedle sousedního baráku stálo obrovské auto. "Cože vy se stěhujete hned vedle?" ptám se udiveně. Na to Martinus jen kývl a já se do široka usmála. "Hele moji rodiče" ukazuje Nikča na přijíždějící auto a hned se k němu vydá. "Co tady děláte mami?" vyzvídá Nikča. "No víš.. I mi se stěhujeme, opět."odpoví jí její mamka. "Cozě?! A kam?" zděšeně se ptá dál. Její mamka hned ukázala na dům, který stál z nimi. Tedy na dům, který stál naproti tomu mému. "Cože?! To si děláš srandu?" vyzvídá dále do široka usmívající se Nikča. Její mamka jen zakroutí hlavou, na to jí Nikča obejme."Páni takže mi budeme všichni bydlet u sebe? To je super, třeba si budeme moct povídat přes naše balkóny" řeknu a všichni se začneme smát. "Bude to super, aspoň spolu budeme trávit víc času" říká přicházející Mac."Jo!!!" vykřikne Emma, která běží mým směrem. Já ji jen vyzdvihnu do vzduchu a obejmu.Emma se na mě usměje a potom jdeme dovnitř. Všichni venku stěhují a my tady Emmě pomáháme s úkoly. Jestli to takhle bude každý den, tak to se nemůžu dočkat.