Prosím... Neopouštěj mě! /w MenT

26 - KONEC

  ,,Cítíte se dnes na policii?'' zeptal se doktor.  

,,Ano..'' odpověděl Honza.

,,Dobře....'' odmlčel se doktor. ,,Ano.. ještě bych zapomněl, jídlo.... nemůžete jíst hodně.. budete mít dietu'' dořekl.

,,Aha... ale... budu mít normální jídlo, ne?''

,,Budeme mít převážně nějaké kaše, polévky a podobně''

,,Kdy můžu jít domů?'' 

,,Pane Macák... nejste na tom moc dobře... budete tady minimálně měsíc'' dořekl doktor.

,,Měsíc? Já jsem ale skoro v pohodě''

,,Jste silný... o tom žádná.. .ale jste na tom vážně špatně, musíte odpočívat''

,,Ale... ale co YouTube?''

,,Jů.. co?'' zeptal se doktor.

,,Natáčím videa na internet.... musím natáčet''

,,Pane Macák, vy se hlavně musíte uzdravit'' řekl doktor a odešel.

,,Zlato podáš mi prosím kameru? Mám ji tam''

,,Jistě'' podala jsem mu ji.

,,Wasuuuup! Vítejte u nového videa!... Asi se ptáte : ,,MenTe! Proč nejsou videa!'' ,,Hej MenTe to jsi tak línej?'' .... ne lidi'' zasmál se. ,,Jsem delší dobu v nemocnici... a taky tady dlouho budu... celou dobu je tady se mnou moje největší podpora'' otočil na mě kameru a já zamávala. ,,A.... samozřejmě došly předtočená videa... a já jsem rád, že můžu vůbec natočit tenhle menší vlog... Určitě mi napište do komentářů, jestli chcete občas takový vlog nebo jestli se na to vykašlat... no nic, mějte se hezky a ahoj!'' vypl kameru.

,,Na'' podala jsem mu notebook.

,,Díky zlato''

,,Po chvilce byla jeho video na hlavním chanlu''

Večer

Celý den jsme si povídali o všem možném a taky přišla policie... nechtěli mi nic říkat a Honzi jsem se nechtěla ptát...

,,Jo to byl skvělej den'' usmál se Honza při vzpomínce na jeden den na Geek Campu.

,,A pamatuješ třeba na to, jak jsme byli na výletě s Dor a Radym u toho jezera a já do něj spadla a strhla tě s sebou?'' zasmála jsem se.

Honza se začal taky smát.

,,Jo, to bylo fakt skvělý... nebo jak jsme jeli do Prahy a...'' povídal další vtipnou povídku.

Bylo pozdě a Honza usnul.... začala jsem přemýšlet, co všechno se může stát, koukla jsem se na hodiny.

Je 23:38 a já sedím pořád u jeho postele, Honza najednou začal lapat po dechu a já začala panikařit.

„Lásko... p-prosím... neopouštěj mě!..." Vzlykala jsem.