Miluju Tě!

Šok...

Bela

Ležím v posteli a nudím se jako mohla bych se jít někam projít...  Vstávám z postele, jdu se obléknout do něčeho normálního, beru džíny a tílko.
Když jsem konečně oblečená a připravená, začne mi zvonit telefon , neznámé číslo? Nooo může to být něco důležitého... Zvedám telefonát..

Rozhovor

Nezn. číslo : Dobrý den, jste paní Blacková? Isabela Blacková?

Já  : Ano.. Co potřebujete?

Nezn. číslo : Paní Blacková.. Tady paní doktorka Hůvrová... Váš přítel měl nehodu.. Je u nás v nemocnici...

Já  : Cože? A nespletla jste se?

Doktorka : Nespletla jsem se.. Váš přítel Tomas Semet?

Já  : Ano je.. Můžu přijet?

Doktorka : Můžete přijet... Kdyžtak řekněte ať vám zavolají paní Hůvrovou..

Já  : Dobře... Děkuji... Nashledanou

Konec rohovrou

Hned co ukončím hovor se rozbrečím ,,To.. To není možný... To nemůže být Tom"  řeknu si,beru si mikinu a běžím se podívat za chatu, vím že se mi Tom během letu zmiňoval o motorce, vlezu na motorku a odjíždím.

Cestou vidím nabourané auto, a je jeho..
Přijíždím k nemocnici, běžím dovnitř a rovnou se ptám na doktorku Hůvrovou, sestřička mi řekne ať se posadím, jdu si sednout a snažím se uklidnit, ale ono to nejde... Za nedlouho přijde doktorka ,,Dobrý den, vy jste asi paní Blacková?" ,,Ano" odpovím ,,Váš přítel, utrpěl vážná zranění... Je v kómatu a nevíme jestli se probudí... Utrpěl velký naráz hlavou" řekne, já se rozbrečím a snažím se mluvit  ,,Mo-mohla bych ho vi-vidět?" vykoktám ze sebe ,,Ano, pojďte za mnou" řekne a já s ní jdu.

Přijdeme do pokoje... A on tam leží na přístrojích.. Začnu brečet ,,Já vás tu nechám" ,,Dobře, děkuji" řeknu a doktorka odchází.
Beru židli a sedám si vedle jeho postele ,,Tome?! Proč jsem nejela s tebou? Kdybych jela s tebou, třeba by se nic nestalo?" řeknu a doufám že mě bude vnímat, on jen leží a nehýbne ani prstem, rozbrečím se ještě víc než předtím..

Po nějaké chvíli přijde doktorka ,,Paní Blacková? Měla by jste jet alespoň dnes domů.. Zabalit si věci a pak, tady můžete být i přes noc" ,,Jo dobře" řeknu a zvedám se ze židle...
Jedu domů, beru do ruky telefon a volám jeho rodičům..

Rozhovor

Já  : Dobrý den... Tady Bela.. Přítelkyně vaše syna Toma..

Paní Semetová : Ahoj Belo.. Tom nám o tobě hodně vyprávěl... Jak se máte? Říkal že i prý přijedete... Tak za 2 týdny...

Já  : Paní Semetová? Mám pro vás špatnou zprávu...

Paní  Semetová : Jakou?

Já  : [se vzlykavím hlasem]  Tom.. Tom jel do města a vyboural se... Teď je v nemocnici.... A nejhorší je že v kómatu..

[Ticho...] 

Paní (po několika minutách)  : Děkuji za oznámení.....

A nakonec ukončí hovor....

Sednu si na postel... A koukám do prázdna... Najednou mi brní telefon... Je to táta.... Nemám náladu se s ním bavit... Ale říct bych jim to mohla.. Oboum jak mámě tak tátovi... Ale později...
Po hodině čumění do zdi se zvedám, beru tažku a dávám do ní důležitý věci. Když mám zabaleno volám tátovi, za tu hodinu co jsem čuměla do zdi mi volal asi tak 50×..

Rozhovor

Táta  : Ahoj Bel! Jak se máš? Copak děláte? Užíváte si výlet?

Já : Tati?

Táta  : Belo? Co se stalo?

Já  : Tom měl bouračku... A je v kómatu.. [začnu brečet]

Táta  : Belo!! To bude dobrý! Neboj se.. Kdybych měl jak tak za tebou jedu..ale ani mě Tom neřekl kam jedete... Hlavně buď v klidu jo?

Já  : Jo, jen já už to nedokážu říct mámě.. Řekneš jí to prosím...

Táta : Jo řeknu... Má ti zavolat nebo něco?

Já  : Ne to je dobrý....

Konec rozhovoru

,,Díky" řeknu si pro sebe, beru tažku s věcmi a připravuji si dál... Dnes asi budu spát tady a zítra hned pojedu...