Koně a já

15. Ale co ty závody?!

-O dva týdny později-

Dneska je poslední den před závody. Ruka už je naštěstí v pohodě, už mě tolik nebolí. Právě jsem s Lailou a s trenérkou Niki v jízdárně a rozehřívám Lailu.
„Přitiskni paty víc dovnitř!" křičí na mě Niki, když jsem jela v klusu. Srovnám teda paty jak chtěla. „Výborně!" zvolá, když jsem to udělala správně. Jen jsem se pousmála a dál se soustředila na jízdu. „Dobře, to stačí. Teď se vrhneme na ty překážky," kývnu hlavou, že chápu a pojedu s Lailou na první překážku. „Dobře, ale neboj se toho! Klidně se v tom sedle postav výš!" znova na mě zakřičí Niki tak, abych ji slyšela.
Dobře! Vše bude v pořádku! Takže paty dolů a víc dovnitř. A vstát v sedle výš. Jo! To bych snad zvládnout mohla.
Jak jsem si promyslela svůj „plán", nebo spíše zopakovala svoje soustředění, tak jsem to i splnila.
„Výborně!" zatleská Niki a u toho se usměje. „Tak, a teď na paralelní ohradu!" znovu na mě zakřičí a já se otočím čelem k ohradě. Přijedu tak dvacet metrů před překážku, zastavím koně, pořádně se nadechnu, zavřu oči a začnu si představovat jízdu a skok. Když tak učiním, tak otevřu oči a konečně pobídnu Lailu. Laila se rozběhne a já držím otěže tak silně, jak mi to jen má ruka dovolí. Když jsem byla skoro u překážky, tak najednou strašně znervózním. Laila to zřejmě vycítí a prudce zabrzdí před překážkou. Já si to už pěkně letím přímo na paralelní ohradu. Chtěla jsem se natočit tak, abych nespadla na svou pohmožděnou levou ruku, ale nepovedlo se. Spadnu na levou stranu mého těla a pěkně tvrdě dopadnu na překážku. I přesto, že jsem měla helmu, tak jsem se tvrdě bouchla do hlavy a vše slyšela s ozvěnou a viděla dvojtě a rozmazaně.
„S-Susan-n! Zus-staň-ň se mno-u-u! Bude-e t-o dobr-é!" to je vše, co jsem slyšela, pak najednou tma. Najednou se mi vybavil celý můj život...
---
„Ne, tati! Nepouštěj mě! Vždyť spadnu!" volám na taťku, když mě učí jezdit na kole.
„Neboj! Držím tě!" volá na mě.
„Dobře! Budu ti věřit!" snažím se šlapat, a když jsem měla pocit, že bych už to mohla zvládnout sama, tak jsem se otočila na taťku, aby mě už pustil, ale on mě nedržel. Jela jsem sama! Najednou se mi udělal velký úsměv na tváři a já jela dál. A to sama!
---
„Drahoušku! Našla jsem levnou stáj, kde můžeš jezdit na koni!" přijde ke mně mamka do pokoje.
„Vážně?! Jupí!" rychle obejmu mamku. „Díky moc!"
---
„Susan? Můžeš jít prosím do obýváku?" slyším mamku, jak na mě volá. Jdu tedy do obýváku a tam seděla mamka i s taťkou na gauči.
„Sedni si," ukáže taťka na křeslo.
„Udělala jsem něco? Někdo umřel?!" sednu si se strachem na gauč.
„Ne a ne," zasměje se mamka. „Jen," napínala. „Když jezdíš na tom koni, tak jsme si s tvým taťkou řekli, že by bylo fajn, kdybys měla svého vlastního," dořekne mamka a usměje se na mě. Já to hned pochopila a vrhla jsem se mamce a taťkovi kolem krku. „Moc vám děkuji!"
---
„Bude-e v pořád-ku-u," slyším někoho jak mluví. „Nebojte-e, až se pro-budí-í, tak mě zavolejte," po téhle větě jsem pomalu otevřela oči.
„Myslím, že to nebude potřeba," uvidím mamku a svého přítele.
„Ahoj, Susan," pozdraví mě muž v bílém plášti. „Jak se cítíš?" zeptá se a nahlédne do nějaké složky, která byla zřejmě s mým pečlivě sepsaným zraněním.
„Mizerně," řeknu bez jakékoli emoce.
„Se ti nedivím, máš nadvakrát zlomenou levou ruku, lehký otřes mozku a pár pohmožděnin," dořekne a podívá se na mě. Já se jen na něj kouknu, jako by mi to bylo úplně jedno.
„Teď chcete být zřejmě s dcerou sami, že?" mamka přikývla a podívá se i na Wolfa ve znamení, aby taky na chvíli šel pryč.
„Pane doktore!" zavolám na něj ještě rychle, než odešel. „A jak dlouho budu mít tu ruku v sádře?"
„Asi tak měsíc. Pak ji odstraníme a vyndáme dráty, po té ti ji ještě zavážeme na dva týdny do dláhy a pokud bude vypadat vše dobře, tak si myslím, že na koně můžeš usednout co nejdříve," s úsměvem odejde z pokoje a za ním šel i Wolf.
„Jak dlouho jsem spala?" na nic jsem nečekala a hned se mamky ptala na to, co mě napadlo.
„Dva dny," řekne klidně mamka a chytne mě za zdravou ruku.
„D-dva dny?" vykoktám ze sebe. Mamka jen přikývne a nic dál neříká. „A co ty závody? A co Niki?!" znervózním.
„Niki je to moc líto a chtěla to vše zaplatit, ale řekla nedovolila jsem ji to," díky Bohu za to! „Ráda by tě navštívila, ale teď má toho hodně, ale určitě někdy přijede," usměje se mamka. „A ty závody? O těch ti bude vyprávět někdo jiný," usměje se a zvedne se z židle a jde z pokoje. Pak se ve dveřích objeví dvě osoby.

[cca 13. 3. 2018]
Tak co? Názor? Zřejmě to byla zase nudná kapitola jako vždy, ale děkuji za přečtení.❤
Bože můj!😱 Moc vám děkuji za hranici 5K přečtení!👀 Moc vám děkuji! Jste nejlepší!😍
Tak u další kapitoly!🤗

                          🖤Enjoy🖤

[Hlášení od autorky z roku 2021!]
- 07. února 2021 -
Právě opravuju všechny kapitoly, takže pokud jsem opět přehlédla nějakou chybu, tak se nebojte napsat!
Tuto knihu jsem psala tak před pěti lety, takže ji opravdu berte s rezervou a ještě k tomu nejezdím na koni, takže nic moc o tom nevím.
Jak můžete vidět i ze screenu nahoře, jde poznat, že je to dávno, kdy jsem tuto knihu psala, protože jsem se dřív i jinak jmenovala, tato kniha má teď jiný Cover (obálku) a obsah.
Je to pro mě celkem i nostalgie to číst a ještě k tomu, když jsem teď uviděla to staré jméno a Cover na tom screenu. Prostě wow! Utíká to strašně rychle!
Nebudu vás tady už otravovat, takže příjemné čtení dalších kapitol!
[Konec hlášení od autorky z roku 2021!]