Koně a já

11. Kde je Wolf?!

Když jsem přijela domů, nemohla jsem přestat myslet na bráchu od Wolfa. Pořád vidím před očima ten jeho ustaraný výraz. Pořád si dokola přehrávám jeho slova: „Můj bratr je těžce nemocný. Za dva dny jde na operaci a je hodně malá pravděpodobnost, že to přežije".
Můj děda taky dostal rakovinu plic. Ale vůbec si na to nepamatuji, byly mi pouhé dva roky jak děda umřel kvůli rakovině. Jelikož byl děda otec mé matky, tak je možné, že to může taky dostat. A dokonce i já! Proto s mamkou chodíme pravidelně k lékaři na kontrolu. Mám strach o mámu. Nevím, co bych bez ní dělala. Babička je už dost stará, ta má i dost práce sama se sebou. A druzí prarodiče? Ty moc nevídáme, protože se moji rodiče rozvedli. Babičku s dědou si moc nepamatuju, naposledy jsem je viděla jak mi bylo pět. Jo, o svých předcích toho moc nevím, ale nechme minulost minulostí, stejně se nedá napravit.
Když přijedu domů, rovnou si to zamířím k ledničce. Otevřu ji a vezmu si jogurt, sednu si ke stolu a projíždím sociální sítě. Když jsem dojedla, šla jsem do svého pokoje udělat si úkoly do školy. Zítra píšeme pár testů, takže se na to aspoň podívám.
Po doučení na zítřejší testy jsem si šla napustit vanu, protože si potřebuju celkem odpočinout a uvolnit se. Svléknu si oblečení a lehnu si do napuštěné horké vany, kde jsem si dala i bombu do koupele na větší relax. Konečně si mohu odpočinout. Zavřu oči a na nic nemyslím. Málem usnu, ale vyruší mě zaklepání na dveře a mamčin hlas.
„Susan! Vylez už z té koupelny! Jsi tam už deset minut!" volá na mě mamka z chodby.
„Jak už?! Vždyť ty tu jsi klidně i hodinu a já ti nic neříkám!" zavolám na ni zpět.
„Ale já jdu zítra do práce!"
„A já do školy," zašeptám si pro sebe.
„Ať jsi za pět minut hotová nebo týden žádní koně!" vyhrožovala. „A žádná Wi-Fi!" když to dořekne, tak se jen uchechtnu, protože na koně musím jezdit tak i tak a mám data na mobilu, takže bych to zvládla v pohodě, kdyby vypla Wi-Fi. Ale co už, aspoň těch deset minut mi stačilo na odpočinek. Vylezu tedy z vany, ze které vypustím vodu. Osuším se a vyjdu z koupelny, kde na chodbě ještě čeká mamka.
„No vidíš jak to jde," mrkne na mě mamka a zaleze do koupelny.
„Víš, ty tvoje zákazy mě nedonutily vylézt z vany!" křiknu na ni přes dveře a s úšklebkem si to mířím do pokoje.
Můj večer proběhl jako ty ostatní. Po krátkém koupání jsem se šla ještě učit do školy, večeře, vyčištění zubů, chvíle na sociálních sítích a spát.

***

Ráno bylo stejné. Zazvonění budíku na upozornění, že ještě není sobota a že musím vstát, snídaně, hygiena, převléct se a škola.
Do školy jsem přišla včas, takže jsem byla ve třídě mezi prvními.
Když zazvonilo na hodinu, tak Wolf nebyl ve třídě. Proč? To nevím. Možná je u doktora nebo u zubaře, nevím. O přestávce se zeptám kluků, jestli neví, kde je.
Když přišla učitelka do třídy, tak začala mluvit o středověku, protože jsme měli dějepis. Co vám budu povídat, nudná hodina.

***

Když konečně zazvonilo, tak jdu za kluky.
„Ehm, ahoj," pozdravím je nervózně.
„Ahoj, co potřebuješ?" zeptá se jeden z nich.
„Jen jsem se chtěla zeptat, jestli nevíte, kde je Wolf?" usměju se nervózně.
„Ne, nevíme. Možná je nemocný," řekne Thomas.
„Aha, tak děkuji," rozloučím se s nimi a jdu zpět na místo.

***

Když skončila škola, rychle jsem hnala domů a pak rychle na koně. Vezmu si kolo a jedu směrem na koně. Cestou přemýšlím, co si dneska na mě trenérka přichystala. Budu skákat přes překážky? Nebo něco úplně jiného?
Když přijedu na koně, jdu do šatny a převleču se. Ze skříňky vezmu kufřík s věcmi na koně, helmu a jdu do stájí. Vejdu do stájí a vidím, že Laila není v boxu.
„Kdo ji zase dal do ohrady?" položím tedy kufřík a helmu na zem vedle boxu a jdu do sedlovny pro vodítko. Když dojdu k ohradě zavolám si Lailu, která rychle ke mně přiběhne.
„No ahoj! Připravena na dnešní trénink?" pohladím ji po čumáku a dám ji menší pusu.
Laila jen pohodí hlavou a frkne. Zavedu ji do boxu a začnu ji čistit. Vyhřebelcuju ji, pak ji vyčistím kopyta a pročešu hřívu a ocas. Po vyčištění ji osedlám a nauzdím. Vyvedu ji z boxu a ze stáje a naskočím na ni. Trenérka čekala už v jízdárně a zřejmě čekala dlouho.
„Ahoj, Niki," pozdravím ji, když jedu k ní. „Moc se omlouvám, že jdu pozdě."
„Budu hádat, někdo ti dal Lailu do ohrady?" koukne na mě s šibalským úsměvem.
„Jo."
„Věřím ti, protože jsem ji tam dala já," mrkne na mě. „Tak pojď, za necelý týden jsou závody, tak ať jste připraveni!"
„Já pojedu na závody? Už se těším!" vyjeknu radostí. ,,Moment! Ale proč tam pojedu zrovna já?!" kouknu na Niki nechápavě.
„Jsi jedna z nejlepších na překážky! Proč bys tam nejela?"
„To si nemyslím, že jsem nejlepší na překážky, protože jsou tady i lepší než já," kouknu na ni.
„Však jsem neřekla, že si nejlepší na překážky, ale jedna z nejlepších!" zasměje se.
„Aha, tak to asi pak jo."
„Tak jdi tu klisničku trochu rozchodit," usměje se Niki a pohladí Lailu po krku.

[rok 2017 nebo 2018]
Moc! Moc! Moc se omlouvám, že dlouho nebyla nová kapitola, ale zase škola, různé povinnosti atd. Však to znáte. 😉
Tahle kapitola byla celkem nudná, co? 😅
Pokud tam jsou nějaké chyby (což určitě jsou😂), tak se za ně omlouvám!
Za chvíli budeme mít 4.000 přečtení! Bože! Jste neuvěřitelní!😭😭😍❤

Nevím, co bych tu ještě tak napsala, takže se asi rozloučím. Tak ahoj!😂 Mám vás ráda!❤

[Hlášení od autorky z roku 2020!]
- 29. října 2020 -
Právě opravuju všechny kapitoly, takže pokud jsem opět přehlédla nějakou chybu, tak se nebojte napsat!
Tuto knihu jsem psala tak před pěti lety, takže ji opravdu berte s rezervou a ještě k tomu nejezdím na koni, takže nic moc o tom nevím.
Jak můžete vidět i ze screenu nahoře, jde poznat, že je to dávno, kdy jsem tuto knihu psala, protože jsem se dřív i jinak jmenovala, tato kniha má teď jiný Cover (obálku) a obsah.
Je to pro mě celkem i nostalgie to číst a ještě k tomu, když jsem teď uviděla to staré jméno a Cover na tom screenu. Prostě wow! Utíká to strašně rychle!
Nebudu vás tady už otravovat, takže příjemné čtení dalších kapitol!
[Konec hlášení od autorky z roku 2020!]