Koně a já

10. Wolf na koni

Pomůžu Wolfovi nasednout do sedla a pak jsem nasedla i já.
„Jel si někdy na koni?" zeptám se ho.
„Počítá se jedno kolečko v ohradě v ZOO?" uchechtne se a poškrábe na zátýlku.
„No nevím," mrknu na něj. „Pojedeme jen krokem, dobře?"
„Jen krokem? Ale noták," škemrá. Já vím, že bych to neměla dělat, ale on mi hraje na city!
„Fajn, maximálně klusem, ale rychleji už ne!"
„Dobře!" ušklíbne se radostně. Na můj povel se kůň rozejde do kroku. Wolf udělá totéž, aby se i jeho kůň rozešel. Namířím si to směrem do lesa. Radši mám s sebou vodítko na lonž, kdyby náhodou. Otočím hlavu směrem za Wolfem. „Tak co? Jak se ti tady líbí?" usměju se na něj.
„Je to tu hezké, ale kam vlastně jedeme?" zeptá se mě pro změnu on.
„Tam, kam nás koně zanesou," zasměju se.
„Cože?" řekne vystrašeně.
„Ale nic," znova se zasměju.
Jedeme asi okolo dvaceti minut, než dorazíme na dané místo. Dorazili jsme na jednu louku pokrytou květinami a sem tam byla malinko větší tráva. Taky sem tam byly nějaké keříky s borůvkami či jahodami nebo dokonce i ostružinami. Na tuhle louku jsem chodila vždy, když jsem byla nesvá nebo jen z toho důvodu, že se mi tu prostě líbí. Zastavím koně a zesednu z něj. Wolf udělá totéž a jde směrem ke mně.
„Je to tu moc krásné," usměje se na mě a dá mi malou pusu do vlasů.
„Neříkáš to jen proto, abys mě neurazil či něco jiného, že ne?" šťouchnu do něj.
„Ne, to vážně ne," řekne vážným tónem.
„Fajn, roztáhneme deku a na ni pak dáme jídlo," zaraduju se. Wolf zřejmě nechápe, protože se na mě nechápavě podíval. Vytáhnu deku ze sedlové brašny a dám ji na zem. Pak vytáhnu jídlo a bylo to! Posadím se na deku a Wolf si sedne přímo na proti mně. Jako první jsem si vzala něco k jídlu a pak až Wolf.
Po jídle ležíme na dece vedle sebe v objetí a pozorujeme mraky. Nebudu vám lhát, je pravda, že jsem tam málem usla. Wolf se posadí a kouká někam do pryč.
„Wolfe?" sednu si taky. „Kam koukáš? Je vše v pohodě?"
„Co? Jo, jo. Je," posmutněle se na mě usměje.
„Ne, něco v pohodě není. Co se stalo? Mně můžeš říct všechno," chytnu ho za ruku.
„Fajn, můj bratr je těžce nemocný. Za dva dny jde na operaci a je hodně malá pravděpodobnost, že to přežije," odmlčí se na moment. „Má rakovinu plic," ukápne mu slza. To je snad poprvé, co takhle vidím brečet kluka. Jen jsem ho objala a hladila po zádech. „To bude dobrý. On to určitě zvládne," pokouším se ho utěšovat. Chvíli jsme ještě seděli v objetí. Vůbec jsem nevěděla co mám dělat. Nevěděla jsem, jestli mám mlčet nebo ho nějak rozptylovat. Ale pravda byla taková, že jsme jen seděli v objetí a nic neříkali.
„Jestli chceš, tak klidně už můžeme jít," lehce se na něj usměju. „Vždy, když jedu na koni, tak moje myšlenky jsou někde jinde. Je to takové odreagování pro mě, tak třeba to pomůže i tobě."
„Asi jo. Asi to tak bude lepší pro mě a i pro tebe, aby ses nemusela koukat na mě v tomhle stavu," uchechtne se. Jen přikývnu na souhlas a zabalím věci a znova pomůžu Wolfovi do sedla, pak jen naskočím já do sedla a mohli jsme vyrazit. Když jsme jeli tak mezi námi byl zase klid, nikdo nic neříkal a šlo slyšet jen dupání a sem, tam i klapání kopyt koní.
Dojeli jsme do stájí a zesedli z koní.
„Wolfe, jestli chceš, tak klidně už můžeš jít. Já se o ty koně postarám," položím mu ruku na rameno.
„Zároveň se mi chce i nechce domů."
„Jestli chceš tak běž. Myslím, že ti bude líp, jak budeš co nejdřív doma," usměju se na něj posmutněle a vážně.
„Tak jo, tak se měj. Uvidíme se zítra?" zeptá se.
„Určitě."
Wolf mi dá do vlasů pusu a do ruky mi podá helmu. Zřejmě se ani nešel převléct, protože jsem ho po chviličce viděla, jak jede pryč.
On to přežije! Určitě!