Koně a já

17. Konečně doma?

Už uběhlo pár dní a já jsem stále v nemocnici. Wolf s Hel za mnou pravidelně chodí, což je od nich pěkné. S Kiki si zase pravidelně voláme přes Facetime. Mám tady ještě dvě zprávy. Začnu tou dobrou, zítra mě konečně pustí domů! A ta špatná? Ruka mě pořád bolí a nepřestává to. Nevím, jak to řeknu doktorovi. Nechci, aby si mě tady ještě nechali. Já chci domů! Chci za Lailou, Hel, Wolfem a rodiči! Prostě chci odsud vypadnout! Vím, že se to nemá dělat, hlavně v tomto případu, ale asi budu doktorovi lhát o mém stavu. Jo, slyšíte správně, budu lhát.
Do pokoje vešla sestřička se svým vozíkem, na kterém měla různé prášky.
„Dobré ráno! Tak jak jste se vyspala?" usměje se na mě až moc strašidelně.
„Ehm... Asi dobře?" nasadím falešný úsměv a doufám, ať to nepozná.
„Tak to je dobře! Dneska tu jste poslední den, takže to znamená, že vám budu dávat dneska večer naposledy prášek," koukne na mě smutně. „Budete mi chybět," podá mi prášek a skleničku s vodou.
„Eh?! Jo! Vy mně taky budete chybět," ne, tahle sestřička mi opravdu chybět nebude! Je příšerná!
„To jsem ráda! Tak šup! Hezky spolkni prášek a budeš mít klid," znovu se na mě usmála. Spolknu co nejrychleji prášek, aby konečně ta otravná sestřička odešla. Když prášek spolknu, tak se jen zašklebím, protože byl pěkně nechutný.
„Ale! Nemusíte se takhle šklebit. Ten prášek přece není tak hnusný," ale je!
„Nechci vás nějak vyhazovat, ale mohla by jste prosím už jít? Chtěla bych si odpočinout," usměju se nevinně, ale vevnitř jsem byla na ni tak naštvaná, že to ani nejde popsat.
„Ou! Ale jistě! Už vás nebudu nadále otravovat," usměje se smutně a i s vozíkem odejde pryč. Konečně klid! To jsem potřebovala!
To je normální, že po takovém málem prášku se mi chce tak spát?

***

„Nepůjdeme? Stejně tu sedíme asi dvě hodiny a pořád nic. Necháme ji spát," uslyším šepot až moc známého hlasu. Mamka! Pomalu otevřu oči. Když jsem konečně zaostřila, tak v místnosti nikdo nebyl. Asi už odešli.
Otočím se na druhý bok a snažím se znova usnout. Nebylo mi nějak dobře a doktorovi to fakt říkat nechci, ještě by mě tady nechali o pár dnů déle a to já vážně nechci! Už mi tady z toho všeho hrabe. Samé bílé místnosti, pach od dezinfekce, vážně „hodné" sestřičky, různé pípání od přístrojů a já nevím, co ještě všechno. Snažím se usnout, ale to zatracené pípání přístrojů tomu zabraňovalo.
„Bože! Já chci spát!" vykřiknu najednou. „Ups!" zakryju si pusu rukou. „Snad mě nikdo neslyšel."

***

Nevím jak, ale konečně se mi povedlo usnout! Když jsem se probudila, tak jako na zavolanou přišel doktor a za ním šla mamka.
„Dobré ráno, Susan! Tak jak ses vyspala?" usměje se na mě a vytáhl si Endoskop, aby si poslechl moje srdce.
„Celkem dobře," usměju se a vyhrnula si tričko tak, aby si mohl poslechnout srdce a aby nic nešlo vidět.
„Hmm... srdce se zdá v pořádku. Co ruka? Bolí tě?" koukne se mi na zlomenou ruku.
Tak a teď mu musím lhát, ať můžu konečně domů.
„J-jo! Ruka je v pohodě! Jenom sem tam, když se blbě pohnu, ale jinak ne," usměju se nervózně.
„Hmm... dobře," odkašle si doktor. „Tak v tomhle případě můžeš jít domů," usměje se. „Sbal si věci a s tvou matkou můžete opustit nemocnici," řekne a odejde pryč z místnosti.
„Jupí! Konečně pojedu domů!" vykřiknu radostí.
Tak takhle šťastná jsem snad nikdy nebyla. Au! Ruka! Musím se zklidnit.
„Mami? Sbalila bys mi prosím věci? Musím ještě na záchod," sakra! Mně se udělalo tak najednou zle!
„Určitě! Počkám na tebe u recepce," usměje se mamka. „Jo! A vem si nějaké oblečení na převlečení!" zasměje se mamka. „Přece nám nepojedeš domů v nemocniční košili," podá mi mamka nějaké oblečení.
„No vidíš! Já bych jela v nemocniční košili plnou pachu od dezinfekce domů," zasměju se. „Ten pach bych asi nevydržela," jdu teda na záchod se převléct.
Mně je fakt zle! Co budu dělat? Hlavně to nesmím na sobě nechat znát! Ještě by si mě tu nechali a to fakt nestrpím!
Snažím se na to nemyslet a jdu ze záchodu k recepci. Mamka sedí na jedné židličce.
„Mami!" zavolám na ni. Mamka se otočí směrem ke mně, usměje se a rychle vyskočí ze židle. Zřejmě už taky chtěla být doma.
„Připravena?" pohladí mě po hlavě.
„Děláš si srandu?! Už chci z tohoto blázince pryč!" chtěla jsem vyběhnout z té podělané nemocnice, ale slyšela jsem, jak na mě volá doktor.
„Slečno Beksttrová!" nasadím milý úsměv a otočím se směrem k doktorovi. „Zapomněl jsem vám dát prášky, které by měly zrychlit zotavení vaší zlomené ruky a zmírnit bolest," podá mi krabičku s prášky.
„Dobře, děkuju," usměju se a vydám se konečně na cestu z nemocnice.

Domov, sladký domov! Jak já to tu miluju.
„Na stole máš snídani, tak si ji běž vzít, oblečení ti dám do pračky a ty tvoje další serepetičky si pak vybalíš," řekne mamka a jde do sklepa, kde máme pračku. Rychle se řítím do jídelny, kde mám přichystanou snídani. Sednu si za stůl, ale v ten moment, kdy jsem se koukla na vaječinu, se mi udělalo ještě víc blbě. Ne, že by ta vaječina vypadala zle, to ne! Vypadala krásně, tak lahodně, tak - prostě mňam! (Pozn. autorky: Tak schválně, kdo teď taky dostal chuť na vaječinu či jakékoli jídlo s vejci?)
Aspoň pár soust musím sníst! Ještě by mamka přišla na to, že mi je blbě.
Sním tedy dvě sousta, ale hned jsem toho nechala.
Já asi budu zvracet!
Odsunula jsem od sebe talíř s vaječinou na druhý konec stolu.
Co teď?! Já nechci zpět do nemocnice!

Další kapitola je tu! Co myslíte? Bude Sus znova v nemocnici nebo ne? To se dozvíte v další kapitole👀
Snad se vám kapitola líbila💕
Budu ráda za 🌟 nebo 💬!😍
A... omlouvám se za chyby, určitě jich tam je dost😅
Tak u další kapitoly!❤

💞Enjoy💞