Koně a já

16. Wow

Ve dveřích stály dvě osoby. Když jsem je více zaostřila, tak tam stála Kiki a Hel!
„Co tady děláte? Hel bych ještě pochopila, ale ty Kiki? Že za mnou přijdeš?" rozzáří se mi oči štěstím.
„Musím pozdravit snad svou nejlepší kamarádku, no ne?" zasměje se Kiki.
„A jsem za to ráda!" znovu se usměju. „A co závody? Jak to všechno dopadlo?"
„No, takhle-" odmlčí se na chvíli Hel. „Tady Kiki se mě první ptala, kde jsi a já jsem jí vše řekla. Doufám, že ti to nevadí," jen zavrtím hlavou na náznak, že ne. „A pak jsme se nějak zakecaly a tady Kiki málem nestihla start," zasmály se obě. „Pak se ukázalo, že Kiki, je lepší než já," koukne se na ni. „Fajn, nebudu to už protahovat. Kiki vyhrála první místo a já druhé," řekne s nadšením Hel. „No a napadlo nás-" chtěla to doříct, ale Kiki ji přerušila.
„Tebe to napadlo," ukáže na ni prstem.
„Dobře, dobře," zasměje se Hel a dá ruce do vzduchu na náznak, že se vzdává. „Napadlo mě, že ti ty medaile dáme," když to Hel dořekne, tak se mi zastaví snad na chvíli srdce.
„Promiňte, ale to nemůžu přijmout," řeknu a mávám se zdravou rukou před jejími, ve kterých držely medaile ze závodu.
„Ne! Ty jsi měla vyhrát, takže tyhle medaile patří tobě! A opovaž se to odmítnout, protože já tě moc dobře znám a věřím, že by sis je s radostí vzala, takže mlč!" Kiki mi ty medaile vrazí do ruky.
„Tak teda děkuji," usměju se na ně a pak se kouknu na ty medaile. „Fakt moc!" řeknu už víc natěšeně.
„Ještě jednou poděkuješ a já ti ty medaile vezmu!" radši mlčky koukám do Kikiiních očí. „Tak se mi to líbí."
„A myslím, že by někdo s tebou taky rád mluvil o samotě," řekne Hel a s Kiki vstanou a jdou ke dveřím.
Naposledy se na mě usmály a odešly. Čekala jsem, kdo přijde a jako na zavolanou přišel Wolf.
„Ahoj," sedne si na židli, která byla vedle mé postele.
„Ahoj," podívám se mu do očí a jde v nich vidět nadšení, ale i smutek.
„Tak, jak se máš?" zeptá se opatrně.
„Upřímně? Příšerně!" uchechtnu se a on se mnou. „Ruka mě bolí tak, že mě brní a o hlavě radši nebudu ani mluvit," chytnu se za hlavu ve znamení, že mě vážně bolí.
„Budu ti věřit," mrkne na mě.
„Tak to by si měl," Wolf se usměje a chytí mě za mou zdravou ruku.
„Vše bude zase dobré," usměje se a lehce mě pohladí po zlomené ruce.
„Jo, bude," odmlčím se a jen na něj koukám. „A co ty? Jak se máš?" Věděl kam tím mířím.
„Moc mi chybí. Byl to super bratr. Zemřel při operaci, těsně před koncem. Doktoři se ho snažili oživit, ale marně. Mamka z toho byla úplně na dně. Celé dny nevycházela z domu a pokud to bude takhle dál, tak ani nevyleze. Táta byl z toho taky na dně, ale ne tak, jako mamka. A já? Radši se nebudu vyjadřovat," vidím, jak má slzy na krajíčku, tak mu stisknu ruku, tak nejvíc, jak jsem to jen uměla. Wolf se na mě podívá a lehce se usměje.
„Klidně si pobreč. Kdybych byla tebou, tak brečím snad ještě víc než želva," úsměv měl větší než před malou chvílí.
„Želvy brečí?" uchechtne se.
„V mém světě ano," řeknu sebejistě. Wolf se začne z ničeho nic smát a mě to potěší. Ten jeho smích mi tak chyběl. Najednou do dveří vtrhne Niki. Byla jsem tak šťastná, že ji vidím.
„Wolfe? Nevadilo by ti, kdybych si s Niki promluvila o samotě?" Wolf jen přikývne a odejde z pokoje.
„Ahoj, Niki," pozdravím ji už s trochu unaveným hlasem.
„Bože, Susan! Je mi to tak líto! Moc se ti omlouvám! Měla jsem to zatrhnout! Za vše můžu já!" začne se obhajovat a veškerou vinu bere na sebe.
„Ne, Niki. Za nic nemůžeš. Nemohla si to vědět," usměju se na ni.
„Ale-"
„Žádné ale! Teď chci vědět, co se přesně stalo," Niki jen kývla hlavou, sedla si na židli, nadechla se a začala...

Flashback - pohled Niki
Dneska půjdu zase trénovat se Susan. Je poslední den před závody a Sus to jde vážně skvěle. Myslím, že dneska skončíme dřív. Jdu nastartovat auto a vyrazím do stájí. Když jsem byla na místě, tak jsem šla připravit překážky a čekala na Susan, než přijde i s Lailou. Postavím poslední překážku a v dáli uvidím přijíždějící Susan na Laile.
„Ahoj, Susan! Připravena?" zeptám se s úsměvem.
„Jasně! Jdeme na to!" zaraduje se. Jen jsem se usmála a řekla jí, ať rozehřejze Lailu.
„Přitiskni paty víc dovnitř!"  křičím na ni, když jsem si všimla, že má paty moc venku. „Výborně!" Susan srovnala paty tak, jak mají být. Když Susan rozehřála Lailu tak, jak by měla, tak jsem uznala za vhodné, že se můžeme vrhnout na překážky.
„Dobře, to stačí. Teď se vrhneme na ty překážky!" zakřičím na ni. Když Susan skočí první překážku, tak mi tam něco nesedělo. „Dobře, ale neboj se toho! Klidně se v tom sedle postav výš!" Susan udělala to co jsem řekla přesně podle mých představ. „Výborně!" tleskala jsem a u toho se usmála. „Tak, a teď na paralelní ohradu!" znovu na ni zakřičím, aby mě slyšela. Susan se nervózně usměje a kývne hlavou, že rozumí a připraví se s Lailou před překážku. Když se s Lailou rozjede, tak z ničeho nic Laila prudce zabrzdí a Susan letí přímo na překážku.
„Susan! Ne!" Sakra! Běžím k bezmocně ležící Susan.
„Susan! Zůstaň se mnou! Bude to dobré!" křičím na ni a rychle zavolám sanitku a její rodiče.
Konec flashbacku

„No a teď jsi tady," řekne Niki už s klidem.

Pam! Pam!🤗
Pardon, že to vydávám až teď.😔
Doufám, že se vám tato kapitola líbila!❤
Omlouvám se za chyby atd. Však už to znáte😉
Tak se mějte!    💛Enjoy💛