Nejsem Červená Karkulka

1; Neexistuju

Matty
Jsem schoulený ve své kartónové krabici. Snažím se dýchat co mejníň. Ten nepříjemný cigaretový kouř me štípe v nose. Zase další partička kluků, kteří si sem přišli zakouřit a zanadávat. Už mě z těch nadavek bolí uši. Nejradši bych jim řekl ať se přesunou někam jinam, ale lepší bude když vůbec nebudou vědět že jsem tu. Vlastně bude nejlepší, když nikdo nebude vědet že vůbec existuju. Nechci si zase léčit rány další dva měsíce.

Musel jsem se držet abych nevybuchl smíchy když si začali nadávat do blbečků. Byly totálně zakouření. Ještě že tohle se mi stát nemůže.

Pak se to ale zvrhlo a začali se tam mezi sebou prát. Musel jsem se kousnout do rtu abych nezaskučel bolestí, když jeden z nich dopadl na krabici se mnou uvnitř. Když se ale ten chlap zvedal ze země, překlopil tím mou krabici a já se z ní dost nemotorně vykulil. Sakra! Kapuce! Spadla mi kapuce!

,,Hele kluci. Dívejte se co je to tu za příšeru." vykřikl ten největší z nich. Na kapuci je pozdě, všimli si toho. Kruci! Věděl jsem že mi kapuce už nepomůže, ale i přes to jsem si ji přetáhl přes hlavu. Chtěl jsem se zvednout a při nejhorším i utéct, ale mě počínání překazila tupá rána do břicha. Svalil jsem se zpět na zem a chytil se za bolavé břicho.

Po několika dalších kopancích, od všech chlapů, už jsem se ani nesnažil bránit. Jednou rukou jsem si držel kapuci staženou co nejvíc do obličeje a druhou jsem se držel za břicho. Na kopance a rány do břicha jsem si ještě nezvykl. Na zádech a na nohách už mě to ani nebolí. Jen břicho a obličej, tam jsem si na rány ještě nezvykl. Zatím. Myslím že po dalších třech letech na ulici už ty rány budu brát jako rutinu.

Už jsem neměl ani sílu na to, abych skučel bolestí. Jen jsem ležel a nechával jsem do sebe kopat. Každý další kopanec mě pomalu, ale jistě, dostával do bezvědomí.

Vypadalo to že je to přestává bavit, protože mezi kopanci byly větší odstupy a byly čím dál víc slabší. Děkoval jsem Bohu že už to končí. Už se vážně chystali odejít, nebo aspoň něco takového jsem pochytil z jejich rozhovoru.

Z ničeho nic se ale uličkou rozezněl silný hluboký hlas, kterému jsem stejně vůbec nerozuměl. Trošku to znělo jako hlídač z obchoďáku, který mi občas přinese jídlo, ale protože mě párkrát kopli i do hlavy, tak mi pískalo v uších, tudíž jsem skoro nic neslyšel. Tmavá postava se k nám pomalu blížila. Kluci, kteří do mě ještě před chvilkou kopali, se začali bát. To jsem vycítil.

Kluci chtěli utéct, ale jediná cesta byla přes něj. Bál jsem se moc zvednout hlavu, takže jsem toho moc neviděl. Jediné podle čeho jsem mohl poznat co se děje byly uši, ve kterých neustále pištělo, a nos. ,,Viděl" jsem jak tmavá postava postupně sráží všechny k zemi. Jo, možná mě zachrání před něma, ale jakmile zjistí co jsem zač udělá mi to samé. Takže mi to je platný jak mrtvýmu zimník. Jen doufám že ten mrtvej nebudu za chvilku já.

Z posledních sil, které ani nevím kde jsem vzal, jsem se natáhl pro svou krabici, která ležela kousek ode mě. Došoural jsem se s ní na kraj uličky a přikryl se jí tak, aby mě nebylo vidět. Pevně jsem si držel kapuci a snažím se nabrat kyslík, který mi před chvílí chyběl.

Pak už nic.
Doufám že jsem jen usnul.

------------------------------

Vítám vás u mojí nové knihy Nejsem Červená Karkulka. Jestli někdo četl mou předešlou knihu Můj roztomilý spolužák, tak už možná tuší že tohle bude Setty povídka. A tuší dobře.

Na úvod jen taková krátká kapitola, ale příští už bude delší.

Ale zajímají mě tři věci:
1. Jak si myslíte že v téhle knize vystupuje Sebastian
2. Co si myslíte že mysleli tou ,,příšerou"
3. A proč je Matty na ulici

Pokud vás něco napadne pište do komentářů

Zatím Ahoj